Jak je všeobecně známo, 11. listopadu 1918 skončila podpisem příměří mezi Německem a státy Dohody 1. světová válka, která zasáhla téměř celý svět a která také nese přídomek „velká válka.“K závěrečnému jednání o příměří se v železničním vagoně v lese na stanici Rethondes u Compienge sešly delegace vedené německým státním tajemníkem Matthiasem Erzbergerem a francouzským vrchním velitelem, maršálem Ferdinandem Fochem. Ráno v 5,05 hod byl podepsán dokument, který stanovil, že od 11,00 hod 11. listopadu 1918 zavládne na všech frontách příměří. Podpis této dohody znamenal pro Německo značné územní ztráty, odebrání kolonií, dočasné obsazení Porýní, zákaz spojení s Rakouskem, drastická vojenská omezení a vysoké, převysoké reparace. Výsledky války i následky podepsané dohody o příměří, byly posléze zakotveny v závěrečných protokolech Pařížské nebo také Versaillské mírové konference, které byly podepsány 28. června 1919 a poté ratifikovány Společností národů 10. ledna 1920.
Boje 1. světové války se sváděly ve třech světadílech, na území téměř čtyřiceti států i na všech světových mořích a oceánech. V této celosvětové katastrofě zahynulo deset milionů vojáků a osm a půl milionů civilistů. Velká válka trvala čtyři a čtvrt roku a jejím výsledkem bylo také nové rozložení sil v Evropě i ve světě. Rozpadly se staré monarchie Rakousko – Uherska, Ruska, Německa i osmanské říše a na jejich troskách vnikly nové státy jako Československo, Rakousko, Maďarsko, Polsko nebo později Jugoslávie. Ohromné, do té doby nevídané oběti světové války na životech, vzbudily v českých zemích, a určitě nejen zde, velkou vlnu solidarity. Ta byla v nově vzniklé Československé republice vyjadřována hlavně stavbou umělecky pojatých pomníků či památníků, na kterých byla v naprosté většině uvedena jména těch, kteří byli pohlceni šíleným válečným vírem let 1914 – 1918. Vždyť snad nebylo jediné české obce, která by neměla v bojích 1. světové války padlého občana, což nám ostatně pomníky nebo památníky připomínají po celém území naší republiky dodnes. Nejinak tomu bylo samozřejmě i v Kolíně a v okolních obcích. Kromě státem poskytované pomoci válkou postiženým rodinám i jedincům, existovaly i další spolky nebo organizace, které se za jejich práva zasazovaly a vedle toho dbaly i na zachování piety a vzpomínek na válečné oběti. Zřejmě nejvýznamnější z nich byly Československá obec legionářská a Družina československých válečných poškozenců. Oba spolky existovaly i v Kolíně.
Družina československých válečných poškozenců, dále jen Družina, vznikla v roce 1919 přejmenováním z původní Družiny válečných invalidů zemí koruny svatováclavské, jejíž vznik se datuje rokem 1917. Tato organizace sdružovala a mnohými způsoby podporovala nejen válečné invalidy a poškozence, ale i pozůstalé po vojínech, padlých na bojištích 1. světové války, stejně tak jako děti válečných poškozenců, které dovršily 18 let věku a žily v Československé republice. Družina jako taková zanikla v roce 1952, když byla včleněna do Svazu československých invalidů. Pobočka Družiny existovala, jak je uvedeno již výše, i v Kolíně a jejími hlavními představiteli na počátku 20. let minulého století byli pp. Krafek a Španihel a pí Semanská. Doklady o její existenci lze nalézt v dobovém tisku i v archiváliích pražského Národního archivu. Dobovým tiskem se rozumí hlavně noviny „V boj!,“ které vydávala kolínská pobočka Československé obce legionářské. Družina zde měla téměř pravidelný odstavec, nadepisovaný „Hlídka válečných poškozenců v Kolíně.“ Z těchto odstavců se lze dočíst např. o pořádání plesů, jejichž výtěžek šel na podporu členů, o konání členských schůzí apod. Ve vydání novin „V boj!“ ze dne 13. května 1921 je v odstavci Družiny uveřejněna informace o tom, že podle celostátní evidence je v Kolíně registrováno 1.785 válečných invalidů, 493 vdov a družek, 915 sirotků bez otce, 35 sirotků bez otce a matky a 195 předků, tedy rodičů poškozených. Podtrženo a sečteno 3.423 válečných poškozenců.
Československá obec legionářská, dále jen ČSOL, byla založena 15. ledna 1921. Vznikla sloučením několika legionářských organizací. Její ustavující sjezd se konal dne 22. května 1921 (článek). V Kolíně do té doby existovala pobočka Svazu československých legionářů. Vedoucími osobnostmi kolínské ČSOL v poválečném období byli pp. Jandák, Falta, Moravec, Bartoň, Fišer a další. Legionáři se mezi sebou oslovovali po vzoru sokolů, bratře nebo sestro. Otakar Moravec, jmenovaný výše, zvaný též Robur, se v době nacistické okupace stal vedoucím kolínské odbojové organizace „Prstýnkáři.“ Posléze byl spolu s dalšími členy této skupiny zatčen a po odsouzení nacistickým soudem dne 10. června 1943 v Drážďanech popraven ...... Kolínská ČSOL byla aktivní minimálně v tom, že vydávala již výše zmíněné noviny „V boj!“ Zde se, ve vydání z 8. dubna 1921, v odstavci „Organizační věstník,“ poprvé objevují slova, citace: „.... že odbočka (ČSOL) hodlá spolu s místní Družinou postaviti pamětní desku padlým ve světové válce v rámci finančních prostředků obou jmenovaných organizací. Městská rada při této příležitosti byla dotázána, zda chce se připojiti k větší akci.“ Hned v dalším vydání legionářských novin, tedy 15. dubna 1921, byl uveřejněn úvodník s nadpisem „Postavme společnou mohylu padlým!“ V článku (článek) se opakuje společný záměr Obce a Družiny postavit na vhodném místě v Kolíně, tentokrát ne pamětní desku, nýbrž kamenný pomník k uctění padlých legionářů i všech padlých ve světové válce z okresu kolínského. Jako vhodné místo pro postavení pomníku se v článku navrhuje tehdy nejvíce navštěvovaný park Borky. Také se zde navrhuje, aby celý park Borky byl přejmenován na „Sad Svobody“ a kaštanová alej na „Alej legii.“ Po několika pracovních schůzkách ČSOL, Družiny a města Kolín, byl během léta 1921 ustaven „Přípravný výbor pro postavení pomníku padlým ve světové válce.“ Na své schůzi 16. září 1921 tento výbor, po zprávě zástupce města o umístění pomníku (není zde specifikováno) a hmotné podpoře, přijal návrh na zhotovení pomníku z dílny kolínských sochařů, bratrů Jana a Václava Drobníkových, s kterými byla také ihned podepsána příslušná smlouva. Plastická skica jejich návrhu trojsoší byla poté vystavena ve výkladní skříni Legiobanky na Karlově náměstí (článek). V archivovaných městských ani v legionářských písemnostech se nepodařilo objevit doklad, rozhodnutí o umístění pomníku. Je však zřejmé, že místo před dnešní budovou Okresního soudu, tehdejším sídlem Okresní politické správy, vyčlenilo a přípravnému výboru věnovalo město Kolín.
Dne 10. března 1922 byl na schůzi výkonného výboru ČSOL z dosud přípravného ustaven a personálně obsazen Výbor pro postavení pomníku padlým, který se ihned obrátil na městskou radu s žádostí o vyplacení částky 5.000 Kč, z celkem povolených, městskou radou schválených 10.000 Kč, aby práce spojené s pomníkem mohly pokračovat. V dubnu téhož roku oznámila Výboru pro postavení pomníku Okresní správní komise (Zastupitelský okres kolínský), že tuto akci finančně nepodpoří, protože se plně věnuje a financuje zhotovení pomníku Žal na vojenském hřbitově na Zálabí. Viz článek „Pomník Žal na kolínském hřbitově,“ uveřejněný na těchto webových stránkách od 29. září 2013. V září 1922 urgoval sochař Drobník postavení základu pomníku, sdělení nápisů na pomník a vyplacení dalších 8.000 Kč podle podepsané smlouvy. Financování stavby zakladu pomníku se na žádost Výboru ČSOL ujalo město Kolín a práci zadalo místnímu Dělnickému stavebnímu družstvu. Dne 2. října 1922 souhlasila kolínská městská rada s převzetím záštity (protektorátu) nad slavností položení základního kamene pomníku padlým. Na výborové schůzi ČSOL, konané dne 6. října 1922, byl pověřen člen výboru, bratr Bartoň, obstaráním krabice na uložení pamětních (památných) listin do základního kamene pomníku. Znamená to tedy, že někde v základním kameni jsou od roku 1922 dodnes uloženy určité písemnosti. Otázkou je, zda se tyto listiny vůbec někdy podaří objevit. Stát by se tak možná mohlo při nějaké zásadní rekonstrukci pomníku, kdy by bylo ze svého usazení vyzvednuto i celé trojsoší. A tak se v neděli 8. října 1922 za nestálého počasí uskutečnilo slavnostní položení základního kamene pomníku padlým ve světové válce. K přítomným, kterých bylo podle tehdejšího tisku dostatečné množství, pronesli projevy poslanec Národního shromáždění Josef David a ministerský tajemník Josef Tůma. Za účast a proslov poslance Davida naúčtovalo pražské ústředí ČSOL své kolínské pobočce částku 60 Kč. Podle tehdejších novin Polabská stráž překvapilo a všeobecně odsuzováno bylo, že citace „ ..... slavnost konala se pod protektorátem městské rady a městská rada se vůbec nezúčastnila (článek).....“
Úplné odbočení od tématu, které však stojí za to. V jednom z únorových čísel legionářských novin „V boj!“ ročníku 1922, byla uveřejněna noticka s nadpisem Následování hodno a s tímto doslovným textem ..... „Úřad pro opatrování mládeže v Neukölu u Berlína pátral několik neděl po špatné literatuře u mládeže a odebíral ji. Sebral přes 40 tisíc svazků škodlivé četby jako detektivek, indiánek apod. Knihy byly sneseny na velkou hromadu a v neděli veřejně slavnostně spáleny. To jest nejúčinnější boj proti otravě naší mládeže a lze s ním jen souhlasiti“ (článek) .... Jistě dobrá inspirace pro současné kolínské cenzory a tvůrce hovězích hlasů!!
Dne 11. března 1923 se konala valná hromada kolínské Jednoty ČSOL, na které vystoupil s hlavním referátem Otakar Moravec. Část svého vystoupení věnoval rekapitulaci vývoje, spojeného s výstavbou pomníku padlým. Pochválil dobrou spolupráci ČSOL s Družinou i s městem, postěžoval si na naprosté neporozumění a nulový výsledek pomoci výstavbě pomníku ze strany kolínské veřejnosti a podtrhl fakt neustálého nedostatku financí na dokončení celého díla. Peníze se opravdu musely shánět obtížně a většinou jen po malých částkách, samozřejmě s výjimkou rozhodujících finančních dotací města. Přispívali někteří občané, jiné místní spolky, fotbalisté AFK sehráli ve prospěch pomníku jedno utkání s výtěžkem cca 600 Kč a legionáři uspořádali i několik sbírek. Na výborové schůzi ČSOL dne 4. května 1923, bylo mimo jiné rozhodnuto i o definitivním nápisu na pomník padlým: „Bojovníkům – padlým za svobodu ve světové válce 1914 – 1918.“ Posléze však bylo datum 1918 posunuto na 1920. Dále bylo na základě hrubého odmítnutí příspěvku při sbírce pořádané na 1. máje rozhodnuto, nepozvat na slavnostní odhalení pomníku komunisty (článek). Ti však za několik dnů ČSOL oznámili, že odmítnutí jejich účasti nebylo zapotřebí, protože oni, komunisté, pozvání zamítli již na své schůzi dne 26. dubna 1923 (članek). Pilně jistě pracovali bratři Drobníkové, protože vše spělo ke slavnostnímu odhalení dokončeného a na svém místě instalovaného pomníku. Úvodem k celé akci byl koncert Vlasákovy (Kmochovy) kapely na Karlově náměstí, který se konal v sobotu 2. června 1923 večer. Samotné slavnostní odhalení pomníku padlým se konalo v neděli 3. června 1923 v dopoledních hodinách. V 9 hodin se v Havlíčkově ulici, která tehdy začínala u dnešní budovy kolínského Úřadu práce, shromáždily četné místní spolky a organizace, které pak s hudbou přešly průvodem k budově tehdejší Okresní politické správy, kde již bylo shromážděno velké množství kolínské veřejnosti. Hlavní proslov zde pronesl generál armádní zdravotní služby, legionář MUDr. Rudolf Raše, který mimo jiné řekl i pro dnešek aktuální a stále platná slova. Pravil: „Svoboda se nevypláče, svoboda nedá se vyklečet, vymodlit, svoboda rodí se v krvi. I naše svoboda – svoboda československého národa – zrodila se v krvi. Základy její stmeleny jsou rudou krví bojovníků, jejichž hroby naleznete po celé Evropě, Asii, Novém světě, ano i chladné vlny oceánů staly se hroby těch, kteří při návratu do vlasti nás opustili. Těla hrdinů rozeseta jsou po celém světě, avšak duch jejich je s námi a žije ve vzpomínkách naší vděčnosti.“ Po panu generálovi promluvil zástupce Družiny válečných poškozenců, p. Neimeister z Prahy. Ten si trpkými slovy stěžoval, že o zmrzačené muže, o vdovy a sirotky po padlých není dosud náležitě postaráno. Za město pak promluvil starosta Bohumil Záligr. Ten ve své řeči vyzval přítomné občanstvo k tomu, aby pomník byl chápán jako posvátné místo a zároveň aby byl všem pobídkou k obětavosti a práci ve prospěch národa a státu. V závěru svého vystoupení pak starosta převzal jménem města pomník do opatrování, jinými slovy do městské péče, což následující den potvrdila schváleným usnesením i městská rada. Slavnost pak ukončil pěvecký sbor místního Sokola a vojenská hudba z Čáslavi, která zahrála národní hymny (článek) (článek).
K vlastnímu pomníku, dílu kolínských sochařů Jana a Václava Drobníkových, i k tomu, co vyjadřuje, budou, namísto jistě neumělého popisu autora tohoto článku následovat řádky, přepsané a mírně upravené z novin Polabská stráž, které vyšly ve čtvrtek 7. června 1923 ...... Odhalený pomník je nesporně krásný, plnou uměleckou hodnotou vybavený. Lidovou kritikou, kterou jsme měli příležitost vyslechnout, prošel vítězně, což je pro veřejný pomník nefalšované a hodnotné plus, které se nedá přehlédnout. I umístění pomníku a úprava jeho okolí jsou dobré. Krásná ideová myšlenka pomníku, vyjádřená skupinou tří postav, s jistotou a dokonalou plastickou formou vypracovaná, působí monumentálně a nevtíravě. Způsob vykomponování tohoto sousoší svědčí o velké citlivosti, jemném vkusu a bohaté výtvarné schopnosti umělcově. Nejšťastněji je snad vyřešena socha klesajícího vojína, který v měkkých a krásných liniích klesá, dávaje tak svůj život do rukou Vlasti, aby jeho životem byla vykoupena z otroctví. Klesání vojínovo a sklánějící se Vlast s jemným smutkem ve tváři jsou tak pietně vytvořeny, že duši diváka neodolatelně zachví bolest a vyvolá vzpomínky na heroismus Božích bojovníků. Tak a ne jinak mají na naší duši působit pomníky padlým bratrům za právo a svobodu národa. V tom vidíme vrcholnou dokonalost a zdatnost uměleckého podání českého válečného utrpení. Klesající bojovník umdlenou, slábnoucí rukou předává svůj prapor – své ideály a lásku k otčině, za které umírá – do rukou statného, neznaveného bratra, aby je dále bránil ku cti národa. Jeho odhodlaná tvář i postoj a ostražitý pohled v hrdém vědomí svého poslání, chápe pevně do svých rukou prapor, aby jej dále nesl. Komentář Polabské stráže pokračoval. Autoři pomníku, Jan a Václav Drobníkové, mohou být se svým dílem spokojeni. Starší Jan je naší veřejnosti již dávno znám svojí uměleckou působností, hlavně tichou uměleckou prací hřbitovní, kde s úspěchem bojuje proti šablonovitosti a nevkusnosti náhrobků. Jeho mladší bratr Václav, umělec velkého nadání, je naší veřejnosti takřka neznámý. Studoval na Akademii umění v Praze pod vedením našeho největšího sochaře, profesora J. V. Myslbeka. V roce 1913 byl vyznamenán na výstavě pořádané Akademií umění a v červnu téhož roku pobyl jako stipendista v ateliéru francouzského sochaře Bourdella v Paříži. Po návratu do Prahy se stal pomocníkem profesora Myslbeka. Od října 1918 pracuje se svým starším bratrem v Kolíně. Před tím kolínským, vytvořil Václav Drobník ještě dva obdobné pomníky padlým ve světové válce. V Klecanech u Prahy a v Němčicích, blízko Kolína. Zbývá jen doplnit smutná fakta. Oba autoři kolínského pomníku, bratři Drobníkové, zemřeli v následujícím roce po jeho odhalení. Starší Jan 20. ledna 1924 ve věku 46 let a mladší Václav 3. dubna 1924 ve věku 31 let (foto).
Na výborové schůzi kolínské ČSOL dne 8. června 1923, byla slavnost odhalení pomníku hodnocena jako zdařilá. Jednalo se také o konečném vyúčtování celé akce a mimo jiné bylo odhlasováno vyplatit autorům pomníku částku 20.000 Kč. Ze zápisu však není však patrné, zda se tak stalo z účtu ČSOL nebo města. Dalších 5.000 Kč, označených jako nedoplatek za pomník padlým ve válce, bylo na účet bratří Drobníkových zasláno městem Kolín po schválení městskou radou dne 25. června 1923. Mimo to město ještě zaplatilo několik menších faktur (účtů), např. 300 Kč staviteli Kubíkovi za úpravu základního kamene k pomníku. Kolik skutečně kolínský pomník padlým ve světové válce od bratří Drobníkových stál, nelze z dochovaných písemností zjistit. Odhad, že to byla částka, blížící se 40.000 prvorepublikových Kč, však nebude daleko od pravdy. Po pěti letech, dne 5. srpna 1928, uspořádala ČSOL za součinnosti dalších spolků a politických stran, při příležitosti 10. výročí Československé samostatnosti, slavnost uložení prsti z bojišť u Zborova a Doss Alto do pomníku padlých ve světové válce. Pro tento účel byl na východní straně do podstavce pomníku vysekán příslušný otvor. Stejně jako při odhalení pomníku, začal i akt uložení prsti průvodem spolků a korporací z Havlíčkovy třídy. Tentokrát však šel průvod k pomníku u Okresní poltické správy přes Karlovo náměstí. Zde byly na radnici vyzvednuty urny s prstí a průvod pokračoval dále Pražskou ulicí až k pomníku. Po uložení uren do jeho podstavce, promluvil k přítomným o významu této slavnosti poslanec Jan Koudelka. Po něm se slova ujal tehdejší předseda ČSOL, Vladimír Štolovský, který v závěru svého vystoupení předal uloženou prsť do péče (ochrany) starostovi města Juliu Komersovi. Slavnost pak byla zakončena národními hymnami.
Je jisté, že v období 1. Československé republiky se u kolínského pomníku padlým ve velké válce konaly různé vzpomínkové akce. Dokládá to dochovaný snímek z roku 1937. Bohužel historických fotografií pomníku se dochovalo jen minimum a všechny jsou uveřejněny v tomto článku. Je jisté, že během nacistické okupace se u pomníku žádné akce nemohly konat. Jak to bylo po skončení 2. světové války a hlavně pak po únoru 1948, těžko soudit. K dispozici dosud nejsou žádné archivní písemnosti a tím méně fotografie. Mnoho se asi u pomníku nekonalo. 1. světovou, neboli velkou válku, překryly nepředstavitelné katastrofy 2. světové války a u nás pak i rok 1948. Po tragickém únoru neměla uzurpátorská komunistická moc samozřejmě žádný zájem na tom připomínat události spojené se vznikem Československé, jak oni, komunisté, říkali, buržoasní republiky a boj našich legionářů v Rusku proti nastupujícím bolševikům. Postaveny byly také pomníky nové, připomínající naše hrdiny a oběti v bojích proti nacismu, viz např. kolínský pomník sochaře Vladimíra Hnízda před budovou někdejší vojenské správy v Sokolské ulici (foto). Ani po plyšákové revoluci v roce 1989 se před pomníkem bratří Drobníků nekonaly žádné vzpomínkové akce. Tedy přesněji napsáno, autor tohoto článku si na žádné nevzpomíná. Výjimkou bylo září roku 2001, kdy se proti pomníku padlým ve velké válce objevil poněkud kontroverzní památník Ivana Erbena s názvem Spravedlnost. Pozornost tehdy přítomné veřejnosti byla samozřejmě soustředěna na práci sendražického sochaře a kameníka než na sochu bratří Drobníků. Erbenův památník, kterému se budu věnovat v samostatném článku, vzbudil i mimořádnou diskuzi v místním tisku, nemluvě např. o diskuzích na toto téma při zasedáních městského zastupitelstva. Autor jedné úvahy z týdeníku Kolínský pres, jeho redaktor Vladimír Sládek ve svém článku „Čekají tvář města Kolína také opravdové facky?“ k památníku Spravedlnost mimo jiné napsal ...... „Nepatřím mezi pietisty, kteří by vzhled města rádi zakonzervovali v době před sto lety ani si nemyslím, že dnes zapomenutý pomník bratří Drobníků, který si s tím novým konkuruje, zaslouží věčnost.“ ...... Já jsem přesvědčen o opaku, totiž, že tento pomník si z pohledu české i kolínské historie věčnost zaslouží. V roce 1923 byl postaven i pro to, aby budoucím generacím připomínal hrdinství a oběti našich předků, kteří se zasloužili o vznik svobodné a samostatné republiky, neboť i svoboda československého národa se zrodila v krvi bojů 1. světové války, nikoliv v plyši nebo sametu a že její základy byly stmeleny rudou krví bojovníků, jak přesně a před více jak devadesáti lety při odhalování pomníku prohlásil generál Rudolf Raše. Socha bratří Drobníků by nám také měla připomínat další generálova slova o tom, že svoboda se nevypláče, svoboda nedá se vyklečet ani vymodlit!
Od města Kolín bylo nepochybně záslužné, že v letech 2001 a 2014 financovalo dvě rekonstrukce, spíše revitalizace pomníku, z nichž ta druhá byla provedena určitě kvalitněji. Zbývá tak pokusit se o obnovení dávno zašlé kolínské prvorepublikové tradice pietních shromáždění u pomníku padlým ve velké válce. Po roce 1989 se při příležitosti vzniku Československé republiky koná vždy okolo data 28. října shromáždění u sochy prezidenta T. G. Masaryka před kolínským Gymnáziem. K pomníku padlým ve světové (velké) válce od bratří Drobníků, bychom měli my, potomci bojovníků za naší samostatnost, položit věnce nebo kytice 11. listopadu, který je celosvětovým dnem válečných veteránů nebo také dnem vzpomínek (foto). Měla by to být naše povinnost! Zapomenout bychom také neměli na pamětní desku kolínských legionářů, padlých ve velké válce, která je umístěna na budově radnice (foto).
Prameny: Státní okresní archiv Kolín, Národní archiv a internet
Fotografie: soukromý archiv Vladimíra Serbuse, Státní okresní archiv Kolín, autor článku a internet.