Výsadkovou skupinu Barium tvořili tři stateční a odhodlaní muži. Velitel skupiny, nadporučík Josef Šandera, se narodil 14. března 1912 v Náměšti nad Oslavou. Otec Emanuel byl čalounický a sedlářský mistr. Matka Marie, rozená Člaňková, byla v domácnosti. Josef Šandera měl tři sestry- Julii, Věru a Marii. Protože otec odešel v roce 1915 do války a v následujícím roce zemřela matka na leukémii, Josefa a jeho sestry vychovávala babička. Josef Šandera byl římskokatolického vyznání. Vychodil pět tříd obecné školy a čtyři třídy měšťanské školy v replicas bolsos Náměšti nad Oslavou. Pak se vyučil sedlářem u svého otce. V roce 1925 patřil mezi zakládající členy Junáka v Náměšti nad Oslavou. Ovládal německý, francouzský a částečně také anglický jazyk. 1. října 1932 nastoupil základní vojenskou službu u 104. dělostřeleckého pluku v Hradci Králové. Absolvoval zde poddůstojnickou školu a v roce 1934 se rozhodl zůstat u 104. pluku jako délesloužící poddůstojník. 28. května 1937 složil maturitu na reálném gymnáziu v Olomouci a od září 1937 byl přijat ke studiu na Vojenské akademii v Hranicích. 15. srpna 1938 byl vyřazen v hodnosti poručíka dělostřelectva a vrátil se ke svému útvaru. Z armády byl propuštěn 20. dubna 1938. Začal pracovat jako úředník v Třebíči a ihned se zapojil do odbojové činnosti. 2. prosince 1939 odešel přes Slovensko a Jugoslávii do Sýrie, odplul lodí do Marseille a 1. ledna 1940 byl prezentován v hodnosti poručíka do československé zahraniční jednotky. Hned následujícího dne byl přidělen k 1. dělostřeleckému pluku, ale bojů na frontě se nezúčastnil. 7. července 1940 připlul do Anglie a dostal se znovu k dělostřeleckému oddílu. Dobrovolně se přihlásil k výcviku do útočného kurzu a 19. září 1941 byl poslán do základního sabotážního kurzu, který ukončil 20. října 1941. Výcvik pokračoval do 28. října 1941 parakurzem, který čítal pět seskoků. Stejný den, kdy ukončil parakurz, byl povýšen do hodnosti nadporučíka dělostřelectva. Od 3. do 22. srpna 1942 absolvoval ještě špionážní kurz. Na dokončovacím kurzu byl od 16. do 26. listopadu 1942. Po skončení tohoto kurzu nastoupil desetidenní dovolenou. Od 5. do 10. února 1943 prodělal opakovací parakurz a byl zařazen do připravované skupiny Mercury, ale pro neshody s nadporučíkem Horákem byl přesunut do skupiny Barium, se kterou prošel fotovýcvikem. Skupina poté v Londýně absolvovala dvě konspirační cvičení. 26. října 1943 odletěl Josef Šandera do Brindisi v Itálii, kde na československé stanici čekal na vysazení.
Radista skupiny, četař aspirant Josef Žižka, se narodil se 10. října 1913 ve Vejprnicích. Otec Václav pracoval ve Škodových závodech, padl v roce 1915 na frontě 1. světové války. Matka Josefa, rozená Rohrhoferová, pracovala jako posluhovačka a poté jako dělnice. Po smrti manžela Václava se v roce 1919 provdala za Františka Scheiköniga,který byl cihlářem. Josef Žižka měl čtyři sourozence: sestry Marii, Annu, Stanislavu a bratra Emila. Josef Žižka byl členem jednoty bratrské. Vychodil čtyři třídy obecné školy v rodné obci. V roce 1923 se celá rodina přestěhovala do Kacéřova, kde Josef navštěvoval dva ročníky české menšinové školy. Od roku 1925 studoval na reálném gymnáziu v Karlových Varech. Jako vynikající student byl v kvintě vybrán ke studiu na lyceu v Dijonu, kde složil v roce 1933 maturitní zkoušku. Hovořil výborně francouzsky, německy, italsky a anglicky. Částečně ovládal také latinský a řecký jazyk. Ve studiu pokračoval na právnické fakultě Univerzity Karlovy. Studium po dvou semestrech přerušil a od 1. září 1935 nastoupil vojenskou službu u 38. pěšího pluku v Berouně, kde byl zařazen k 7. rotě. Po krátké době byl vyslán do záložní důstojnické školy. Pro své oční onemocnění byl ze školy propuštěn a strávil čtyři a půl měsíce ve vojenské nemocnici v Praze na Hradčanech. Po ukončení léčení nastoupil jako písař k doplňujícímu velitelství v Berouně. 1. října 1937 odešel do zálohy v hodnosti vojína. Znovu započal studium na Karlově univerzitě, tentokrát na filozofické fakultě. Problémy se zrakem a finanční důvody ho donutily studium ukončit. V roce 1938 přijal místo korespondenta u Mezinárodní společnosti spacích vozů v Praze. Po likvidaci firmy byl zaměstnán u společnosti Mitropa. 20. března 1940 se přes Maďarsko a Balkán vydal na cestu do Francie, kam dorazil 15. dubna 1940. Hned následující den byl v Adge zařazen do československé branné moci k divizní spojovací rotě 1. pěšího pluku. Po napadení Francie nacistickým Německem se zúčastnil bojů na západní frontě. Francii opustil po kapitulaci 27. června 1940. Do Liverpoolu dorazil 13. července 1940. V Anglii byl přidělen ke spojovací četě 1. pěšího praporu. 1. února 1941 byl povýšen na svobodníka a následně 24. prosince 1941 na desátníka. V roce 1942 absolvoval důstojnickou školu a 1. května 1942 byl povýšen na četaře aspiranta. Dobrovolně se přihlásil k výcviku pro plnění zvláštních úkolů. Od 30. října do 28. listopadu 1942 prošel základním sabotážním kurzem a následujícího dne byl převelen na parakurz, který ukončil 4. prosince 1942 se čtyřmi seskoky. Od 20. února do 28. dubna 1943 prodělal radiotelegrafický výcvik. V květnu byl na opakovacím parakurzu, kde provedl další čtyři seskoky. V té době byl zařazen do skupiny Barium jako telegrafista. 26. října 1943 odletěl Josef Žižka do Itálie, kde na československé stanici čekal na vysazení.
Šifrant a pomocník velitele, četař Tomáš Býček, se narodil 10.repliche borse května 1910 v Holkovicích, kdy byl jeho otec mlynářem. Později mlýn prodal a zakoupil jiný, i s pilou, v Týně nad Vltavou. Matka Emílie, rozená Stulíková, byla v domácnosti. Tomáš Býček měl tři sourozence, sestry Květuši, Emilii a bratra Jana. Tomáš Býček byl bez vyznání. V letech 1916 – 1918 navštěvoval obecnou školu ve Velkém Boru. Dalších šest let pokračoval studiem na obecné a měšťanské škole v Týně nad Vltavou, poté ještě další dva roky chodil v témže městě na hospodářskou školu. V letech 1925 – 1927 se učil mlynářskému řemeslu v Litoměřicích. Pak absolvoval dva roky státní odborné školy mlynářské v Břeclavi, kterou dokončil v roce 1930 s výborným prospěchem. 1. října 1930 nastoupil prezenční vojenskou službu u 11. pěšího pluku v Písku. 1. dubna byl povýšen na svobodníka a odvelen na zemské velitelství v Praze jako písař. 9. března 1932 byl převelen do zálohy a začal pracovat jako účetní u firmy Ort v Kostěnicích nad Ohří. V roce 1934 se musel, kvůli otcově nemoci, vrátit na rodinný mlýn. Ten byl nucen po smrti otce Tomáše prodat a nastoupil jako dělník v elektrárně. V srpnu 1938 byl povolán na cvičení ve zbrani. Po demobilizaci pracoval jako mlynář v Roudnici nad Labem. 1. července 1938 odjel na práci do Německa. 15. dubna 1940 odjel do Innsbrucku, kde našel práci závozníka ve firmě Haindl. Během jedné cesty překročil, poblíž Landecku, hranice. Byl za to krátce uvězněn. Po opětovném získání pasu odjel do Francie. 1. června 1940 vstoupil do československé zahraniční armády a byl zařazen k pomocné rotě 1. pěšího pluku. Účastnil se bojů na frontě a po francouzské kapitulaci odplul 27. června 1940 z přístavu Séte do Anglie. 13. července 1940 dorazil do Liverpoolu. V Anglii byl přidělen k 1. pěšímu praporu. 28. října 1940 byl vyznamenán, za bojovou činnost na francouzské frontě, medailí Za chrabrost. 2. června 1940 byl povýšen na desátníka. Na jaře 1943 se dobrovolně přihlásil k výcviku pro plnění zvláštních úkolů. Byl vyslán na parakurz, který dokončil 27. března 1943 se dvěma seskoky. 2. dubna 1943 byl povýšen na četaře. Od 16. do 19. května 1943 prošel paravýcvikem, který zakončil se čtyřmi seskoky. V té době byl zařazen do skupiny Barium jako šifrant a pomocník velitele. V rámci skupiny prodělal ještě spojovací výcvik, jehož součástí byl i fotovýcvik a práce s mikrofilmy. 26. října 1943 odletěl Tomáš Býček do Itálie, kde na československé stanici čekal na vysazení.
Výsadek proběhl 3. dubna 1944 ve 23:15 hodin. Skupina těchto tří vlastenců vyskočila z anglického letounu Halifax u Vysoké nad Labem. Barium mělo standardní vybavení: falešné doklady, peněžní prostředky, záchytné adresy, spojovací plán, šifrovací klíč, dvě soupravy radiové stanice Marta, osobní výstroj a výzbroj. Hlavními úkoly paraskupiny Barium bylo provádění zpravodajské činnosti, obnovení radiového spojení mezi domácím odbojem a exilovou vládou v Londýně a také organizování a příprava ozbrojeného povstání proti nacistům v českých zemích. Přistání proběhlo hladce. Po zahlazení stop odešli společně 4. dubna 1944 kolem třetí hodiny ranní směrem na Holice. 5. dubna ráno dorazili na kraj lesa nedaleko Starých Holic. Žižka s Býčkem čekali v lese a Šandera šel do Holic a Rovně prověřit záchytné adresy, které dostali v Anglii. Obě adresy ale selhaly a tak se zklamaný Šandera se vrátil k lesu. Všichni tři na místě zakopali materiál, vysílačku a střelivo. Po domluvě se rozešli. Josef Žižka odešel do Potštejna na faru, kde hledal pomoc u známého kazatele Karla Reichla, který byl v té době však již zatčen. Jeho nástupce, kazatel Gustav Zvěřina, poskytl Žižkovi nocleh a kontakt na pana Vilímka v Častolovicích. Ten přivedl 7. dubna 1944 Josefa Žižku do Slemena k Ferdinandu Rohlenovi. Zde byl přijat velmi vlídně a byla mu bez rozpaků přislíbena pomoc, jak Ferdinanda, tak jeho syna, Karla Rohleny. Josef Šandera s Tomášem Býčkem mezitím byli konečně přijati na třetí záchytné adrese v Hradci Králové. Toto město se stalo na jistou dobu základnou Baria, zejména pro činnost zpravodajskou. Byl tu průmysl, velký železniční uzel, letiště, posádka vládního vojska. Zde všude bylo možno získávat důležité zpravodajské informace. V létě 1944 byla zahájena také úspěšná činnost organizační, směřující k výstavbě pěti vojenských obvodů, z nichž každý měl vyhlédnutou plochu pro příjem osob a zbraní. Barium nahlásilo jejich názvy, souřadnice a kapacitní možnosti. Pod vlivem Baria došlo k aktivizaci vojenského odboje v celé oblasti.
Také spojovací činnost patřila k pozoruhodným. Josef Žižka společně s Tomášem Býčkem přivezli na vypůjčených kolech před tím ukryté radiové stanice, z nichž jednu nechali uschovanou v železničním depu na hradeckém nádraží. Druhou instalovali v Rychnově nad Kněžnou do bytu k manželům Marii a Františkovi Lokajíčkovým. Bylo nutné najít ještě druhé místo, aby mohlo být vysílání střídáno. To se našlo u obětavých manželů, Františka a Boženy Frošových, kteří žili v malé hájovně v Dubí u Tutlek. Po nutné opravě poškozeného vysílače bylo vysílání spuštěno 19. dubna 1944 ráno. Vysíláno bylo každodenně do 12. června 1944, tedy necelých osm týdnů. Rohlenovi, Frošovi a Lokajíčkovi měli rozhodující zásluhu na tom, že bylo spojení se zahraničím úspěšně navázáno. Vysílání radiostanice Marty bylo však od počátku monitorováno. Gestapo vědělo o skupině již od 5. dubna 1944. V té době se také jejich protiradiové službě podařilo zaměřit a odposlouchávat depeše Marty. Gestapo dokonce dokázalo odhalit šifrovací klíč Baria. Dešifrováním zpráv, které Marta odvysílala, gestapo získalo obraz o činnosti Baria. Ten napovídal o rozsáhlých a pokročilých přípravách k povstání. Barium bylo vyhodnoceno jako akutní nebezpečí a všechny síly protiparašutistického referátu pražské služebny gestapa byly zaměřeny k jeho zničení. Proti parašutistům byli nasazeni osvědčení konfidenti i krátce předtím zatčení parašutisté, kteří se zavázali ke spolupráci. Na základě informací aktivního konfidenta gestapa Gustava Žida, bylo zahájeno rozsáhlé zatýkání spolupracovníků Baria. Parašutisté však zatím unikli. Nalezli úkryt v osadě Polsko u rodiny Žabkových. K novým informacím, které získalo gestapo výslechy zatčených, přidalo pražské protiparašutistické oddělení konfidenty. Karla Čurdu, Adolfa Horáka a Vítězslava Lepaříka. Posledně jmenovaný nakonec dovedl gestapo 16. ledna 1945 k úkrytu Josefa Šandery a Josefa Žižky.
Velitel Baria nadporučík Josef Šandera se pokusil o sebevraždu ranou z pistole do hlavy. Bohužel, tomuto těžkému zranění nepodlehl na místě a byl převezen do nemocnice v Hradci Králové, kde teprve 9. března 1945 na následky zranění umírá, aniž cokoliv prozradil (dokument). 2. června 1946 byla urna s popelem slavnostně uložena do rodinného hrobu a téhož dne na jeho rodném domě odhalena pamětní deska. Josef Šandera byl 1. září 1945 povýšen na kapitána dělostřelectva v záloze in memoriam s účinností od 7. března 1941. 1. prosince 1945 povýšen in memoriam na štábního kapitána dělostřelectva v záloze s účinností od 1. října 1945 a 30.května 1945povýšen do hodnosti majora dělostřelectva v záloze in memoriam (foto). V roce 1992 po něm byla pojmenována ulice v Náměšti nad Oslavou a jeho jméno bylo umístěno na pamětní desce v kapli ve Vysoké nad Labem.
Četař Josef Žižka byl zatčen a odvezen do vězení na Pankráci v Praze. Měl veliké obavy z toho, aby při výsleších neprozradil své spolupracovníky. Proto 18. ledna 1945 zvolil dobrovolnou smrt. Oběsil se ve své cele (doklad). Josef Žižka byl 15. června 1944 jmenován podporučíkem pěchoty v záloze a povýšen na poručíka pěchoty v záloze. 1. prosince 1945 byl povýšen in memoriam na nadporučíka a kapitána pěchoty s účinností od 28. října 1945 (foto). 18. července 1948 byl povýšen in memoriam do hodnosti štábního kapitána pěchoty v záloze. V rodných Vejprnicích po něm byla pojmenována ulice a jeho jméno je rovněž umístěno na pamětní desce v kapli ve Vysoké nad Labem.
Tomáš Býček se ukryl na Železnobrodsku a Semilsku. V roce 1945 se spojil se sovětskými výsadkáři z paravýsadku Chan. V jejich řadách se dožil konce války. 12. března 1948 znovu odešel do emigrace. Krátce pobyl v Německu a pak odjel do Anglie, kde pracoval jako dělník v továrně. Později získal místo kuchaře u British Railways a sloužil v jídelních vozech. 28. listopadu 1986 zemřel v Londýně na infarkt. Tomáš Býček byl 15. června 1944 jmenován do hodnosti poručíka pěchoty v záloze s pořadím od 7. března 1944 a povýšen do hodnosti poručíka pěchoty v záloze s pořadím od 15. června 1944 (foto). Jeho jméno je umístěno na pamětní desce na kapli ve Vysoké nad Labem.
Ukrývatel parašutistů z Polska u Žamberku, Rudolf Žabka, byl zatčen gestapem, nacistickým soudem odsouzen k trestu smrti a do konce války vězněn v koncentračních táborech, kde se choval statečně a nikoho nevyzradil. Trestu smrti ušel kvůli kapitulaci Německa. Stateční lidé a příkladní vlastenci, manželé František a Božena Frošovi, ukrývali po delší dobu ve své hájovně v Dubí u Tutlek členy paraskupiny Barium, Josefa Šanderu a Josefa Žižku. Po prozrazení skupiny, dne 11. října 1944, nemaje jiné možnosti, proto aby celá akce zůstala utajena a parašutistům byla umožněna další činnost, společně ukončili své životy sebevraždou zastřelením v hájovně. Výjimečná čistota a čestnost jejich vlastenectví je i přes gramatické chyby v textu, emotivně vyjádřena ve dvou dopisech na rozloučenou, napsaných Františkem Frošem (doklad) (doklad) (doklad). Je s podivem, že u památníku těchto odvážných a statečných manželů, kteří neváhali položit své životy za vlast, stojí dnes velký „prasečák.“ Je ještě s větším podivem, že zatímco „prasečák“, který vyrostl na místě koncentračního tábora pro Romy v Letech u Písku, pobuřuje řadu občanů a různé občanské aktivity České republiky, o tom u Tutlek téměř nikdo neví, natož aby se někdo zasadil o nápravu! Je načase, aby se o to lidé, kterým tato věc není lhostejná, alespoň pokusili!
Paraskupina Barium patřila dosaženými výsledky mezi nejúspěšnější a její činnost byla v Anglii velmi vysoko ceněna. Vzpomínejme vždy s úctou na všechny, kteří skupině nezištně pomáhali a často neváhali zaplatit cenou nejvyšší – svým životem.