František Bogataj se narodil 21. března 1913 v Uherském Ostrohu Janu Bogatajovi a jeho manželce Anně, rozené Zálešákové. Měl jedenáct sourozenců, z nichž tři zemřeli v ranném věku. Obecnou i měšťanskou školu vychodil v Uherském Ostrohu. Poté navštěvoval Obchodní akademii v Uherském Hradišti, kde v roce 1933 maturoval. Ve stejném roce nastoupil základní vojenskou službu, v roce 1934 absolvoval záložní důstojnickou školu v Olomouci a byl jmenován podporučíkem v záloze. Rozhodl se však v armádě zůstat. Bezprostředně poté se stal posluchačem vojenské akademie v Hranicích, kterou ukončil v roce 1936, a coby čerstvě povýšený poručík začal život vojáka z povolání. Poté František Bogataj nastoupil jako velitel roty těžkých kulometů u 5. hraničářského praporu v Chebu, kde sloužil až do 11. března 1938. Po násilném obsazení Rakouska německými vojsky byl přemístěn a ustanoven posádkovým velitelem v Ostrově u Karlových Varů. Zde měl zajistit v neklidném pohraničním prostoru pořádek, řádný chod služeb čs. úřadů, škol, pošt a četnických stanic. V září 1938 řídil několikrát boj proti henleinovským bojůvkám a po podepsání mnichovské dohody mu bylo nařízeno ustoupit do Kralovic u Rakovníka.
Replica Horloges
Po okupaci zbytku území Čech a Moravy jednotkami Wehrmachtu a rozpuštění čs. armády se stal členem ilegální odbojové organizace Obrana národa v oblasti Uherské Hradiště – venkov. Hlavním úkolem této skupiny mělo být přerušení železničního provozu na trati Uherský Ostroh – Trenčianská Teplá v případě útoku Němců na Polsko. Po vyzrazení činnosti skupiny jedním ze železničářů německé národnosti, bylo šest jejich členů odsouzeno k trestu smrti. František Bogataj byl k nejvyššímu trestu odsouzen v nepřítomnosti, protože již 4. prosince 1939 odešel ilegálně na Slovensko, odtud přes Maďarsko, Jugoslávii, Řecko a Turecko do Bejrútu a pak lodí do Francie. Zde, v lednu 1940, v jihofrancouzském městě Agde, vstoupil do tvořící se zahraniční čs. armády. Do bojů proti Němcům, kteří zaútočili na Francii v květnu 1940, již Bogatajův útvar nezasáhl. Spolu s ostatními našimi vojáky i on našel útočiště na britských ostrovech.
Zde jako nadporučík ve funkci velitele čety v letech 1940 – 1942 řídil výcvik u kulometné roty 1. čs. smíšené brigády a účastnil se obranných akcí na pobřeží Anglie proti možnému vylodění německých vojsk. Rok 1942 přinesl do jeho zahraniční vojenské služby zásadní zvrat. V červnu stejného roku se přihlásil do kurzů připravujících dobrovolníky vysílané do týlu nepřítele v okupované vlasti a úspěšně zde absolvoval nácvik útočného boje, parašutistický, zpravodajský a spojovací výcvik, konspirační kurz, kurz průmyslové sabotáže, výroby a používání trhavin apod. František Bogataj byl vytipován jako vhodný kandidát pro funkci velitele paraskupiny s krycím jménem Magnesium, později přejmenované na Carbon. Dalšími členy této skupiny byli rotný Josef Vanc, rotný František Kobzík a četař aspirant Jaroslav Šperl. Poprvé skupina Carbon vzlétla k výsadku na území Protektorátu Čechy a Morava spolu s další paraskupinou Clay z letiště u města Brindisi 9. dubna 1944, ale pro nepříznivé počasí se však musel letoun vrátit zpět. Následný a tentokrát úspěšný let obou skupin se uskutečnil 12. dubna. Členové Carbonu přistáli mezi Ratíškovicemi a Vacenovicemi, ovšem hned na počátku jejich mise je potkala smůla. Skupina se nesešla dohromady, takže parašutisté museli volit samostatný postup. Rotní Kobzík a Vanc se po vysilujícím pochodu ocitli 7. května 1944 v Rudicích u Luhačovic, kde v obklíčení protektorátními četníky zvolili smrt z vlastních pistolí. Četař aspirant Šperl získal útočiště v obci Vésky a František Bogataj, od 28. října 1943 již v hodností kapitána, po strastiplné cestě, kdy jen o vlas unikl zatčení, nalezl úkryt v rodném Uherském Ostrohu. Zde se znovu setkal s Jaroslavem Šperlem. Oba však zle zasáhla zpráva o smrti dvou zbývajících kolegů.
Oba začali hledat spojence, kteří by jim pomohli splnit zadané úkoly. Museli při tom překonat nemalé potíže, např. odvést od sebe pozornost nebezpečného konfidenta brněnského gestapa Viktora Ryšánka. Nakonec se jim podařilo kontaktovat se prostřednictvím spolehlivých lidí na paraskupinu Clay a paraskupiny Calcium a Potash. Prostřednictvím jejich vysílaček odeslal kapitán Bogataj do Londýna zprávu o nesnázích Carbonu a žádal o dodání náhradní radiostanice. Bohužel, zpráva zůstala bez odezvy. Oba tak zůstali odkázáni sami na sebe. Nicméně za pomoci dalších lidí se jim podařilo uvést do provozu podomácku sestrojenou vysílačku, ovšem kýžené spojení se navázat nepodařilo. Úspěšnější byl až další pokus. Nově sestrojená vysílačka navázala styk s Vojenskou radiovou ústřednou v Londýně 28. ledna 1945. Od této chvíle měl Carbon pravidelný kontakt s ústředím. Kapitán František Bogataj tak mohl začít pracovat nejen zpravodajsky, ale organizovat i ozbrojené vystoupení proti okupantům. K tomu potřeboval zbraně a ty žádal po svých nadřízených z Londýna. Mohl se vykázat 23 připravenými plochami pro přijetí zásilek a více než 260 odvážnými spolupracovníky z řad místních vlastenců. A skutečně – 23. března 1945 dostali odbojáři napojení na Carbon první zásilku vojenského materiálu a v průběhu několika týdnů následovaly další. Se zbraněmi a pod vedením kapitána Bogataje a četaře aspiranta Šperla podnikli řadu ozbrojených akcí. Např.přepadli vojenskou část nemocnice v Uherském Hradišti, skladiště AVIE v Kunovicích, několikrát přerušili místní železniční tratě a nakonec se podíleli přímo na osvobození Popovic, Mařatic i Uherského Hradiště. Současné historické práce hodnotí činnost Carbonu jako ...... „nepochybně nejúspěšnější skupinu II. odboru MNO, která se výrazně prosadila pozoruhodnou bojovou činností. Byla jistě vyvolána místními okolnostmi a v neposlední řadě pak mentálním založením svého velitele, který rozsáhlou diverzí, sabotáží a bojem demonstroval své pojetí odboje a formu, která nejlépe odpovídala jeho vlastnostem.“ ........
Bojové úspěchy z poslední fáze války, jimiž se členové Carbonu mohli vykázat, dávaly naději, že jeho velitele, od srpna 1945 majora Františka Bogataje, držitele Československého válečného kříže 1939, Československé medaile Za chrabrost před nepřítelem a Československé medaile Za zásluhy I. stupně, čeká skvělá budoucnost. Zpočátku tomu vše nasvědčovalo. V říjnu 1945 byl povolán ke studiu na Vysoké škole válečné v Praze, po jejím absolvování na podzim 1947 odvelen k sborovému velitelství v Banské Bystrici jako náčelník zpravodajského oddělení. Za několik týdnů se však bez udání důvodu náhle ocitl v nepříliš významné funkci na vojenské střelnici v Přáslavicích u Olomouce. Major Bogataj se totiž nijak netajil kritikou dobových poměrů. Na Hané jej zastihl také únor roku 1948 a po něm následoval stejný osud, který potkal mnoho jeho kamarádů riskujících za okupace život. Již 28. února v časných ranních hodinách mu bylo oznámeno, že se s okamžitou platností zbavuje činné vojenské služby, 11. března byl odeslán na nucenou dovolenou a 2. září 1948 jako nespolehlivý z armády propuštěn. Život mu nadále neztrpčovala jen nutnost hlásit na nejbližším vojenském nebo četnickém oddělení každou změnu svého pobytu, ale i časté a důkladné domovní prohlídky a neustálý dohled příslušníků obávaného Obranného bezpečnostního zpravodajství. Celkové zklamání z poúnorového vývoje a posléze varování přátel a bývalých spolubojovníků, že bude zatčen a odtransportován do tábora nucených prací v Jáchymově, urychlilo jeho rozhodnutí odejít do zahraničí. Ilegálně překročil hranice 30. října 1948. V Německu ihned navázal spojení se svým někdejším nadřízeným z Velké Británie, generálem Františkem Moravcem, a podruhé se zapojil do zahraničního odboje. Na území americké okupační zóny Německa byly již několik měsíců organizovány zpravodajské československé skupiny, František Bogataj byl pověřen vytvořením a řízením jedné z nich. Svou ilegální zpravodajskou síť na území ČSR založil na jižní Moravě a vedl ji až do roku 1954.
Replica Handbags
Po ukončení činnosti zpravodajských skupin odjel z Německa do USA, kde se díky své znalosti angličtiny, vědomostem a schopnostem uplatnil jako bankovní úředník a po rychle následujících povýšeních získal pozici viceprezidenta u American National Bank v Chicagu. Důchodový věk trávil v Saint Germain ve státě Wisconsin. I když se pádu komunistického režimu dožil, Československo po listopadu 1989 již nenavštívil. Přesto neupadl v zapomnění. Dne 8. května 1992 mu prezident Václav Havel udělil Řád Milana Rastislava Štefánika III. stupně a 28. října 1993 u příležitosti státního svátku ČR jej povýšil do hodnosti generálmajora ČSA v.v.
„Své povýšení přijímám jen jako ocenění mých odbojových skupin Carbonu pod mým velením. Jinak bych toto gesto nikdy nepřijal. Byli mezi námi vlastenci, kteří pro obnovení demokracie v naší vlasti obětovali vše, co měli, své vlastní životy, včetně příslušníků jejich rodin. Proto budiž čest jejich památce a já se jim omlouvám, že jsem je přivedl do neštěstí. Ale na druhé straně stáli zbabělci, prospěcháři a zrádci, kteří spolupracovali s naším úhlavním nepřítelem a prodávali naši vlast SSSR. A jaké jsou výsledky našeho boje? Dnešní vláda stále ještě odměňuje komunistické zločince a vrahy a trestá vlastence a exulanty. Ani jeden jediný z těch prokazatelných viníků nebyl dosud souzen a odsouzen! ....... Pokládal jsem za štěstí, že jsem mohl bojovat za naši svobodu právě ve svém rodném kraji, kde každý strom a keř ke mně mluvily známou řečí. Zde generace našich předků zastavovaly turecké a tatarské nájezdy a v nové době zabránily germanizaci. Jsem hrdý na to, že jsem se svými skupinami mohl přispět k likvidaci germanizačního úsilí, ale lituji, že jsme neuspěli ve snaze zabránit nové, komunistické totalitě a že jsme nemohli hned po válce obnovit skutečnou demokracii v naší rodné zemi.“
František Bogataj se nakonec přece vrátil domů, do své milované vlasti, pro kterou byl ochoten obětovat život. Ve věku nedožitých 86. narozenin zemřel 4. února 1999 jako americký občan, 27. listopadu téhož roku urnu s jeho popelem příbuzní pietně uložili do rodinného hrobu na hřbitově v rodném městě Uherském Ostrohu. Na poslední cestě se mu dostalo vojenských poct a úcty těch, kteří neztratili historickou paměť. O deset let později, 24. května 2009, mu město Uherský Ostroh odhalilo pamětní desku na zámeckém nádvoří.