www.bojovnici.cz :: odbojové skupiny i jednotlivci


Článek




Jak jsem poznal Milana Paumera já



09.08.2010 (22:24)
Na blogu IDnes se v minulých dnech objevil článek přispěvatele Vladimíra Kapala, podle jeho slov, regionálního publicisty, s názvem „Jak jsem poznal Milana Paumera já“. Jsem přesvědčen o tom, že obsah článku je klasická ukázka nevědomosti, případně jen částečné vědomosti autora, vydávajícího se však za znalce věci, z čehož pak logicky vyplývá hrubé překrucování a zkreslování faktů. V tomto případě ve věci nad jiné citlivé, kterou nepochybně je protikomunistický odboj skupiny bratří Mašínů v 50. letech 20. století (ZDE).

Po kliknutí se obrázek načte v plné velikosti do nového okna (JPG, 138 kB)Stanovení termínu popravy
V začátku článku neupírá autor Milanu Paumerovi, nedávno zesnulému členovi v závěru předchozího odstavce uvedené odbojové skupiny odvahu, když přijel na besedu do Čelákovic. Zde se totiž 28. září 1951 odehrála jedna z akcí skupiny bratří Mašínů a dnes zde stále žijí blízcí rodinní příslušníci strážmistra SNB Jaroslava Honzátka, oběti zmíněné akce Ctirada Mašína, Zbyňka Janaty a Milana Paumera. Vladimír Kapal píše, že po bouřlivé diskuzi v závěru čelákovické besedy, seděl s Milanem Paumerem a chtěl z tohoto setkání udělat rozhovor pro místní tisk. Nakonec jej neudělal, protože se mu prý z hovoru s Milanem Paumerem dělalo špatně a chtěl na něj co nejrychleji zapomenout. A začal uvádět příklady a také si buď vymýšlet nebo překrucovat skutečnosti, které se nechají doložit vyšetřovacími i soudními spisy. Začal tím, že citace ……“Mašínův strýc, který jim na své jméno koupil motocykl a s ním pak vyráželi na své akce, dostal doživotí“ …… Pan Kapal měl určitě na mysli majora Ctibora Nováka, plukovníka in memoriam, bratra Zdeny Mašínové a tedy skutečně strýce Ctirada a Josefa Mašínových. Bohužel, Ctibor Novák byl 29. ledna 1955 odsouzen někdejším Nejvyšším soudem ČSR v procesu se spisovým číslem 1 T 1/55 k trestu smrti. Spolu s ním byli k absolutnímu trestu odsouzeni ještě Václav Švéda a Zbyněk Janata. Všichni tři pak byli popraveni v podvečer 2. května 1955 v pankrácké věznici. Viz foto výše.

Vladimír Kapal dále píše, že prý jediné co podle Milana Paumera chtěli, tedy skupina bratří Mašínů, bylo získat zbraně, peníze, prostřílet se na západ a vstoupit do amerických jednotek Rangers. Že jeden z cílů skupiny bylo dostat se na Západ a do americké armády, to je fakt. Nebyli to totiž jen oni, kdo tehdy věřil, že západní svět nenechá ve východní Evropě rozrůst mor komunismu, že dojde k válečnému konfliktu a tak na něj chtěli být připraveni a svými možnostmi přispět co nejvíce k jeho porážce. Své vědomosti pan Kapal značně znevěrohodnil tím, když napsal, že se bratři Mašínové a Milan Paumer po úspěšném útěku na Západ dobrovolně přihlásili do války ve Vietnamu. Samozřejmě, v prvé polovině padesátých let minulého století šlo o korejskou, nikoliv tedy vietnamskou válku. A v roce 1953 to už nebyla ani skutečná válka, nýbrž vyjednávání o příměří na 38. rovnoběžce atd. Hoši vstoupili do US Army proto, že stále věřili ve válečný konflikt mezi Západem a Východem. Prodělali výcvik a následnou službu v oddílech Zelených baretů. Všechny naděje na boj s komunismem jim však vzaly tzv. maďarské události z podzimu roku 1956. To, že západní svět nezasáhl a nechal Rudou armádu toto maďarské povstání proti hydře komunismu utopit v krvi, bylo jasným signálem, že proti komunistům ve Východní Evropě nebude západní svět bojovat se zbraní v ruce …… Další nepravda. Bratři Mašínové se prý chtěli po konci 2. světové války dostat do vznikající zvláštní jednotky Československé armády. Podle Milana Paumera, jak píše pan Kapal, ani jeden z nich neprošel testy a do jednotky se tak nedostali. Starší z bratrů, Ctirad, však po válce prodělal výcvik ve zvláštním oddíle pro vedení partyzánské války, kde se mimo jiné naučil i likvidaci nepřítele podříznutím hrdla. Josef Mašín tento výcvik neabsolvoval, protože na to tehdy neměl příslušný věk.

Vladimír Kapal pak pokračuje, jak mu Paumer líčil průběh přepadení transportu peněz. Pokladník jim prý peníze již vydal, ale ve voze jel náhodou nějaký milicionář, který chtěl krádeži peněz zabránit, tak ho jeden z Mašínů bodl nožem a zranil, nato probodl i pokladníka, který prý chtěl sáhnout po pistoli …… Bohužel je to jen snůška nepravd a výmyslů. Zastavení auta někdejšího n.p. Kovolis Hedvíkov a následné ukořistění částky téměř 900.000 Kčs, které proběhlo 2. srpna 1952, se Milan Paumer neúčastnil. Akci tehdy provedli Josef Mašín a Václav Švéda. Kousek za obcí Žleby ve směru k obci Horky se jim podařilo zastavit již zmíněné auto, ve kterém seděly čtyři osoby. Řidič, bezpečnostní referent, pokladník a jedna žena, zaměstnankyně Kovolisu, která do auta náhodně přistoupila v Čáslavi. Ač byli všichni v autě vyzváni k vydání zbraní, pokladník Josef Rošický svojí zbraň, pistoli, na rozdíl od bezpečnostního referenta, zatajil. Tu po chvíli, kdy auto odjelo z místa zastavení k nedalekému lesíku, vytáhl na Josefa Mašína a měl tak jedinečnou možnost, střelbou ho zlikvidovat. Mezi oběma muži však došlo k zápasu, při kterém byl pokladník usmrcen dvěma střelami z vlastní pistole, které se Josef Mašín během boje zmocnil. Mimochodem, ač se opakovaně v nejrůznějších článcích, besedách apod. argumentuje tím, že pokladník Josef Rošický nebyl členem komunistické strany, není to opět pravda. V Dokumentu č. 14 k případu Ctibor Novák a spol. s nadpisem „Zpráva o vyšetření a ohledání místa vraždy Josefa Rošického“, ze dne 15. dubna 1954, ač se čin stal již 2. srpna 1952, je na straně 13 – 14 uveden soupis věcí, nalezených u mrtvého. Pod bodem 19) je uvedeno: Legitimace KSČ č. E 166238 na jméno Josef Rošický vydanou závodní organizací n.p. Hedvíkov. Pro zajímavost. Pod bodem 18) je napsáno následující: zbrojní pas na jméno Josef Rošický na pistoli ráže 6,35 mm DUO č. 133436 vydaný OV-NB Čáslav pod č. 266-30-6-51/I-107 (foto).

Poté autor článku píše, že mu Paumer průběh akce v Čelákovicích vylíčil následujícím způsobem. Citace …… „Mašíni vtrhli do služebny SNB, nic netušícího strážmistra omámili chloroformem, svázali do kozelce a šli si pro samopaly a munici. Když odcházeli, policajt se začal probouzet a sténat, a tak ho, svázaného a ještě omámeného, podřízli. Milan Paumer vyprávěl, že on měl za úkol hlídat venku před strážnicí, aby je někdo náhodou nevyrušil. Nesměli existovat svědci“…… Zase samé nepřesnosti a výmysly. Případ v Čelákovicích se odehrál v pozdních nočních hodinách dne 28. září 1951. Akce se ze strany skupiny zúčastnili: Ctirad Mašín, Zbyněk Janata a Milan Paumer. Vše tedy proběhlo bez Josefa Mašína, který byl v té době zaměstnán jako řidič státních lesů v Jeseníku. Do Čelákovic se trojice mladých mužů dostala sanitkou pražské záchranné služby, když se jim lstí podařilo překvapit její posádku. Oba muže ze sanitky pak v lese blízko obce Velenka přivázali ke stromům a Ctirad Mašín je omámil chloroformem. Strážmistra Honzátka vylákal pak ze služebny SNB v Čelákovicích také Ctirad Mašín a to smýšlenou zprávou o autonehodě na okraji města. Když na udané místo příslušník SNB přijel, byl skupinou odzbrojen. Nebyl samozřejmě svázán do kozelce, nýbrž na rukou za tělem. Klíče od služebny skupině vydal, neměl však u sebe klíče od skříně, kde byly umístěny zbraně. Ctirad Mašín a Zbyněk Janata skříň porazili, slabou zadní stěnu rozbili a odtud odnosili zbraně do sanitky. V ní se spuštěným motorem seděl Milan Paumer. Jaroslav Honzátko celou scénu pozoroval, stojíc svázán na rukou ve služebně. Po odnesení zbraní jej Ctirad Mašín vyzval, aby si lehl na kanape, které v místnosti sloužilo k odpočinku. Když tak příslušník učinil, omámil ho Ctirad Mašín chloroformem a následně mu podřízl hrdlo tak, jak se to naučil v poválečném výcviku ve zvláštním oddíle pro vedení partyzánské války. Ať to zní sebe tvrději, pro Ctirada Mašína bylo podříznutí hrdla jen jedním z možných způsobů likvidace nepřítele. Nic víc a nic míň. Byli by kritici tohoto činu spokojenější, kdyby Ctirad Mašín strážmistra Honzátka zastřelil?

Je nepochybné, že Jaroslav Honzátko se po svém zneškodnění stal zajatcem. Je však také nepochybné, že skupina s ním nadále jako s válečným zajatcem nakládat nemohla. Neměla např. k dispozici nějaký prostor nebo místo, podobné zajateckému táboru, kam by jej umístila, nemluvě o tom, jak by se o něho dále starala. Pochopitelně na rozdíl od neomezeně vládnocí komunistické moci, která měla zajateckých táborů, rozumí se trestaneckých lágrů, pro statisíce zde živořících odpůrců "šťastného života v socialismu", po celém území republiky desítky a desítky. Bylo také zřejmé, že následná výpověď živého strážmistra Honzátka a s tím spojený jistě kvalitní popis členů skupiny, by vedl k její likvidaci. V době bojů a válek – vládnoucí komunisté nedělali v padesátých letech minulého století nic jiného, než že vedli válku a třídní genocidu proti většině vlastního národa – se bohužel dějí ošklivosti, jejímiž obětmi jsou někdy třeba jen náhodně se na místě nějaké akce vyskytnuvší lidé. Příkladů by bylo možné uvést více. Jan Smudek při svém ojedinělém útěku z někdejšího Protektorátu, překvapivým výpadem zastřelil v březnu 1940 v obci Březí nedaleko Domažlic dva německé celníky. Oldřich Pechal, velitel parašutistické skupiny Zinc, zastřelil v březnu 1942 blízko moravské Strážnice taktéž dva německé celníky, kteří pravděpodobně z jeho strany žádné nebezpečí nepředpokládali. Parašutista Arnošt Mikš ze stejné paraskupiny zastřelil též v březnu 1942 v křivoklátských lesích jednoho českého četníka a druhého těžce zranil. Partyzánská skupina Radomíra Luži zastřelila v říjnu 1944 v Přibyslavi čtyři české četníky, z čehož jeden se k tomuto aktu odplaty za smrt generála Vojtěcha Luži dostal skutečně jen náhodou. Všichni v předchozích větách uvedení tak svými činy, které by kritici skupiny bratří Mašínů měli nazvat zákeřnostmi a barbarstvím, neslučitelným se ženevskými konvencemi, jen předcházeli svému prozrazení. Samozřejmě, pro ty naše spoluobčany, kteří neuznávají fakt, že komunisté rozpoutali v této zemi teror a de facto vedli válku proti nezanedbatelné části národa, nebudou mít ani uvedené argumenty žádnou váhu. No ale s tím už se asi nedá nic dělat ……

Napsal jsem tyto řádky proto, abych se pokusil uvést řadu tvrzení z blogu Vladimíra Kapala na pravdivou nebo správnější míru a současně upozornit na nebezpečí různých regionálních publicistů a novinářů, kteří se vlastními slovy pana Kapala …… celý život snaží o pravdivé informace. Někdy se ovšem i nyní v novinách objevit nesmějí, a proto bych je chtěl zveřejňovat právě zde …… na blogu IDnes, dodávám já. Pan Vladimír Kapal se dále, jak uvádí v záhlaví svého blogu …… Nehodlá hádat s těmi, kteří neumějí nic jiného nežli dštít na všechny a všechno oheň a síru a plivat na každého, kdo má jiný názor jedovaté sliny. Snad jsem na něho svým psaním oheň a síru nedštil a jedovaté sliny neplival. Nicméně než jako velmi slabým regionálním publicistu, nechci-li použít slova písálek, jej nazvat nemohu. Tragedií ovšem je, že jeho polopravdy a pokrouceniny si od zveřejnění přečetlo již téměř 30.000 čtenářů a zdá se, že mnozí s ním souhlasí. Bohužel.
Pavel Pobříslo
Související články
 

Článek by neměl být publikován bez vědomí vydavatele eZinu
www.bojovnici.cz :: odbojové skupiny i jednotlivci