www.bojovnici.cz :: odbojové skupiny i jednotlivci


Článek




Zemřel Milan Paumer



25.07.2010 (12:50)
Ve 4 hodiny odpoledne, dne 22. července 2010, zemřel v nemocnici v Praze na Vinohradech jeden z nejznámějších bojovníků proti komunismu, Milan Paumer. V dubnu mu bylo 79 let. Milan zemřel na srdeční problémy, když v minulosti prodělal několik infarktů. O některých z nich ani nevěděl. Stav jeho srdce, souvisejících tepen a cév byl tak špatný, že lékaři ve vinohradské nemocnici nemohli provést ani všechny potřebné a odpovídající chirurgické zákroky. K tomu všemu se ještě přidal zápal plic a tak se Milan již neprobudil z umělého spánku, ve kterém byl v posledních dnech udržován.

Po kliknutí se obrázek načte v plné velikosti do nového okna (JPG, 128 kB)Sandra Mašínová a Milan Paumer v Lošanech
Milan Paumer se narodil 7. dubna 1931 v soukromé kolínské porodnici rodičům Václavovi Paumerovi a Marii, rozené Poupové. Jeho mladší bratr Zdeněk se narodil v roce 1939. Rodina Paumerů žila v Poděbradech, kde se také Milan v roce 1942 seznámil s bratry Mašíny. Ti se sem, do ulice Na Chmelnici, přestěhovali spolu s matkou a sestrou Zdenou po smrti jejich otce podplukovníka Josefa Mašína, generálmajora in memoriam, z Prahy. Po skončení základní školy a čtyř tříd měšťanky, se Milan Paumer v roce 1949 vyučil v čelákovické firmě TOS strojním zámečníkem. Pak úspěšně absolvoval v Kolíně dvouletou mistrovskou průmyslovou školu strojní. Ze zaměstnání v Čelákovicích přešel v roce 1951 pracovat jako technický úředník do Pátku u Poděbrad. Poté, aby si více vydělal, jak říkával, pracoval až do nástupu základní vojenské služby jako dělník na stavbě mostu přes Labe v Poděbradech. K výkonu vojenské služby Milan Paumer narukoval 1. listopadu 1952 do Tábora. Odtud byl 22. listopadu 1952 přemístěn do ŠDZ (škola pro důstojníky v záloze) ve slovenském městě Martin. V sobotu 3. října 1953 se odtud vydal na svojí osudovou cestu, která skončila emigrací a vstupem do US Army.

Přátelství s bratry Ctiradem a Josefem Mašínovými a definitivní pád demokracie v Československu po únoru 1948, to byly věci, které přivedly Milana Paumera na cestu nesmlouvavého boje proti komunistické diktatuře. Zdánlivě, ale i fakticky vždy stál trochu ve stínu Ctirada a Josefa, nicméně jeho působení ve vzniklé protikomunistické odbojové skupině bylo nezastupitelné. Až do svého odchodu na vojnu se zúčastnil všech akcí skupiny, hlavně pak jako řidič, jehož kvality byly neoddiskutovatelné. Protože s činností skupiny bratří Mašínů je spojeno mnoho nepravdivých legend a údajů, je tak do těchto smyšlenek a nepravd zataženo i jméno Milana Paumera. V následujících řádcích si dovolím pravdivě popsat jeho skutečnou činnost s vědomím, že tak snad mohu učinit, protože jsem se s ním začal osobně setkávat již od léta roku 1993, i když domů do Čech se Milan začal, na různě dlouhé doby trvající návštěvy, vracet již od roku 1990.

Po kliknutí se obrázek načte v plné velikosti do nového okna (JPG, 110 kB)Taxikář Eduard Šulc při rekonstrukci
V roce 1950 se Milan, podle výpovědi svého otce Václava Paumera, zúčastnil spolu bratry Mašíny uloupení několika kusů bohužel nefunkčních pušek z tehdejšího Hellichova muzea v Poděbradech. Pušky pak byly několik dnů, než je hoši společně hodili do Labe, ukryty na půdě domu, kde Paumerovi bydleli. Na středu, 12. září 1951, bylo bratry Mašíny naplánováno přepadení stanice SNB v Chlumci nad Cidlinou s cílem, získat tak funkční a moderní zbraně. Zhruba po 21. hodině inkriminovaného dne, si na Václavském náměstí v Praze najali Ctirad Mašín a Milan Paumer autotaxi Eduarda Šulce na cestu do Hradce Králové. Blízko obce Převýšov před Chlumcem požádali taxikáře o zastavení. Pak jej s pistolemi v rukou odvedli do lesa vedle silnice. Když se k nim zhruba za dalších 30 min připojil Josef Mašín, přivázali Eduarda Šulce ke stromu a následně všichni tři odjeli Šulcovým taxíkem do Chlumce. To už ale za jeho volantem seděl Milan Paumer. V Chlumci taxi zastavilo v Novobydžovské ulici před stanicí SNB. Milan zůstal sedět v autě, kterému stále běžel motor a bratři Mašínové se vydali ke dveřím domu provést následně nezdařenou akci přepadu stanice. Milan Paumer pak řídil autotaxi i na místy bláznivě rychlé zpáteční cestě do Prahy, při které mimo jiné potkali i Eduarda Šulce, který se dokázal ze svého zajetí odvázat a na silnici se pokoušel stopnout nějaké vozidlo. Z Prahy do Poděbrad se pak Milan pozdě v noci vrátil spolu s Ctiradem Mašínem autobusovou linkou.

Po kliknutí se obrázek načte v plné velikosti do nového okna (JPG, 88 kB)Sanitka pražské záchranné služby
V pátek 28. září 1951 se Ctirad Mašín, Zbyněk Janata a Milan Paumer vydali na další akci s cílem získat zbraně, tentokrát na stanici SNB v Čelákovicích. K tomu, aby se k cíli své cesty dostali, si zvolili do té doby nevídaný způsob. Z telefonní budky od tehdejší konečné stanice tramvaje č. 5 v Hlubočepích, zavolal Ctirad Mašín na pražskou záchrannou službu, že kus za konečnou leží ve škarpě člověk, pravděpodobně se zlomenou nohou. Po příjezdu záchranky na udané místo hrál jakoby zraněného Milan Paumer a jeho ošetřovatele Zbyněk Janata. Ti pak společně se Ctiradem Mašínem s pistolemi v rukou přinutili posádku záchranky, kterou tvořili Josef Kavín a Bohumil Turina, k nasednutí do zadního prostoru pro pacienty. K nim si přisedli Ctirad Mašín a Zbyněk Janata a Milan již samozřejmě seděl za volantem. Sanitka pak zastavila blízko obce Velenka, kde byli v lese oba zdravotníci přivázáni ke stromům a Ctiradem uspáni chloroformem. I v dalších fázích této akce plnil Milan Paumer funkci řidiče. Seděl tedy v záchrance s běžícím motorem jak v době, když Zbyněk Janata se Ctiradem Mašínem odzbrojili příslušníka SNB Jaroslava Honzátka na okraji města, kam byl předtím Ctiradem přivolán ke smýšlené dopravní nehodě, tak i ve chvílích, kdy Ctirad se Zbyňkem vynášeli ze služebny SNB v dnešní Masarykově ulici do sanitky ukořistěné zbraně. O tom, co se odehrálo v místnostech služebny se dozvěděl až z vyprávění svých kamarádů v sanitce cestou do Prahy. Ukořistěné zbraně pak téže noci, tedy 28. září 1951, pomáhal ukrývat ve studentském bytě Ctirada Mašína ve zlíchovském Žvahově. Sanitku záchranné služby pak Milan odstavil na smíchovském břehu Vltavy, kde také byla druhého dne nalezena.

Po kliknutí se obrázek načte v plné velikosti do nového okna (JPG, 148 kB)Návrh na zatčení C. Mašína
Ve čtvrtek 18. října 1951 se v bytě rodiny Mašínů v tehdejší Gottwaldově, dnešní Hakenově ulici, sešla většina odbojové skupiny k závěrečné poradě o již dříve dohodnutém odchodu některých jejich členů z území ČSR do tehdejšího Západního Německa, a to i za cenu použití násilí při přechodu státních hranic. Útěku se měl také zúčastnit jistý Josef Koutný z jiné protikomunistické odbojové skupiny, který se již delší dobu ukrýval před příslušníky SNB a Stb na půdě restaurace Aloise Bezuchy na soutoku Labe a Cidliny poblíž Poděbrad. Jenže Josef Koutný byl prozrazen a při tehdejším policejním zátahu byl na Riegerově náměstí v Poděbradech zatčen i Ctirad Mašín, který si sem šel spolu s Aloisem Bezuchou Josefa Koutného „vyzvednout“. Po Ctiradově zatčení a jeho identifikaci zazvonilo téhož pozdního pátečního odpoledne několik příslušníků Stb u bytu Mašínů. V prvém patře domu měla v té chvíli na podlaze rozložené zbraně skupina mužů ve složení: Josef Mašín, Ctibor Novák, Milan Paumer a Zbyněk Janata. Po zjištění, že dole u vchodu jsou estébáci, byly zbraně bleskově naházeny do tašky a Milan Paumer spolu se Zbyňkem Janatou a se zbraněmi byt opustili a ukryli se nahoře v domě u půdy. Příslušníci Stb po vpuštění do domu prohledali byt a následně zatkli jak Josefa Mašína, tak i Ctibora Nováka. Milan se Zbyňkem, schováni u půdy, objeveni nebyli. Posléze svůj úkryt opustili a následující noc strávili v seníku Milanova strýce Josefa Poupy v Chlebech. S tímto případem v historii odbojové skupiny bratří Mašínů je spojeno mnoho dalších věcí, stojících za samostatný rozbor, ale role Milana Paumera v něm končí.

Během měsíce června a července roku 1952, se Milan Paumer spolu s Josefem Mašínem a Václavem Švédou zúčastnil několika nezdařených pokusů o zastavení vozidla tehdejšího národní podniku Kovolis Hedvíkov v blízkosti obce Žleby, které vozilo z Čáslavi do Hedvíkova peníze na výplaty zaměstnanců. Pokusy se nezdařily proto, že např. auto, v den kdy na něj skupinka čekala u Žleb, jelo jinou trasou nebo jelo tak rychle, že čekající na jeho průjezd nestačili včas zareagovat. Zastavení vozidla se pak podařilo až 2. srpna 1952 dvojici Josef Mašín a Václav Švéda bez účasti Milana Paumera.

Jak je již uvedeno výše, k výkonu základní vojenské služby nastoupil Milan Paumer 1. listopadu 1952 do Tábora, odkud byl 22. listopadu převelen do ŠDZ ve slovenském Martině. Následující řádky jsou přepisem z části dokumentu archivovaného Ministerstvem vnitra ČR, dnes již nejspíše Ústavem pro studium totalitních režimů. Výpověď svědka Hajtotina přesně objasňuje poslední dny Milana Paumera coby vojáka Československé lidové armády v základní službě.

Část protokolu o výpovědi svědka, četaře absolventa Michala Hajtotina, ze dne 19.11.1953
Otázka : Co je vám známo o zběhnutí vojína Paumera Milana ?
Odpověď : dne 19. září 1953 jsem byl v Poděbradech na dvoudenní dovolence. V době dovolené jsem dne 19. září 1953 dopoledne potkal Mašína Josefa, který se mně vyptával na vojína Paumera Milana, co dělá a zda bude mít v neděli 20. září 1953 volno, že by ho chtěl navštívit. Odpověděl jsem mu, že volno mít bude a jestli chce za ním jet, že může. Mašín Josef skutečně za vojínem Paumerem Milanem 20. září 1953 jel, což jsem se dozvěděl od četaře Grubského. Dozvěděl jsem se také, že vojín Paumer se nevrátil včas z vycházky, kterou měl s Mašínem Josefem a byl proto potrestán 10 dny po službě. Z jakého důvodu Mašín Josef za vojínem Paumerem přijel, nebo o čem spolu hovořili mě není známo. Chci ještě podotknout, že vojín Paumer Milan obdržel dne 23. září 1953 doporučený dopis, bez zpáteční adresy. Jelikož ŠDZ byla před zakončením byl v celé škole chaos. Toto vzniklo tím, že se stále malovalo a budovy se připravovali pro přijetí nováčků. 1. října 1953 před odchodem do vězení hovořil vojín Paumer Milan se svým velitelem čety, aby mu udělil na 3. října 1953 dovolenku do Poděbrad. Tato mu však nebyla udělena. Z rozhovoru na světnici bylo zřejmé, že v případě, že nedostane dovolenku odjede domů na černo. Jelikož vojín Paumer Milan každý večer po zaměstnání chodil do vězení, nebyl při večerní prověrce postrádán, a také nikdo si nevšiml, že by mohl jmenovaný odjet. Při nástupu k oslavě ČSA dne 3. října 1953 se velitel jeho čety ptal, kde je vojín Paumer. Bylo mu však odpovězeno, avšak nevím kým, že je na ošetřovně. V sobotu dne 3. října 1953 se prověrka nekonala a jelikož si každý myslel, že vojín Paumer Milan je na ošetřovně, nikdo ho nehledal. V neděli 4. října 1953 nebyl rovněž postrádán. Dne 6. října 1953 se po vojínu Paumerovi Milanovi začal ptát jeho velitel čety poručík Ivana. Tehdy jsem se dozvěděl, že vojín Paumer odjel domů na černo. Toho dne se však po nepřítomnosti jmenovaného příliš nepátralo až ve středu 7. října 1953. Když byla vyloučena možnost jeho zadržení hlídkou, nebo zranění a také jeho přítomnost u jeho známé pravděpodobně rozvedené ženy, napadlo mě a četaře Grubského, vzhledem na předešlé události, zejména pak na přítomnost Mašína Josefa dne 20. září 1953 a doporučený dopis, který vojín Paumer dostal, že se může jednat o útěk jmenovaného za hranice. Toto jsem ihned hlásil poručíku Kašickému, veliteli roty.


Ano, 3. října 1953 večer začala společným setkáním na tehdejším nádraží Praha střed, dnešním Masarykově nádraží, cesta Ctirada a Josefa Mašínových, Václava Švédy, Zbyňka Janaty a Milana Paumera na západ do svobodného světa. Popisování důvodů a cílů této cesty není předmětem této práce proto, že vysvětlení důvodů atd. je na obsáhlou samostatnou studii a pak, tento článek je přeci věnován památce Milana Paumera. Do historie tohoto odchodu a později útěku skupiny přes území NDR do Západního Berlína, tedy zcela ojedinělého příběhu celého období studené války, se Milan Paumer zapsal hned při přechodu československo německých hranic přes horu sv. Kateřiny. Při nočním přechodu hranice a dalším přesunem neznámým terénem spadl v jedné chvíli do nějaké díry naplněné nejrůznějšími odpady a utopil v ní svojí pistoli. Slovy samotného Milana Paumera: …… „Ano. Spadl jsem do nějaké díry. Ta byla naplněná odpady vzniklými při odkůrování stromů a jiným nepořádkem. Tehdy tam byla strašná tma a když jsem se z toho vyhrabal, tak už jsem bouchačku neměl“ …… Samozřejmě se Milan spolu s ostatními zúčastnil nepovedeného přepadu osobního automobilu MUDr. Hohlfelda u východoněmeckého města Brand Erbisdorf, kterým skupina prozradila svojí přítomnost na území bývalé NDR. V sobotu 10. října 1953 byl v časných ranních hodinách pasivním účastníkem přestřelky mezi naší skupinou a zhruba osmi příslušníky lidové policie NDR na železniční stanici Uckro. Pasivním proto, že na rozdíl od bratří Mašínů a Václava Švédy neměl žádnou zbraň. Další sobotu, tedy 17. října 1953, byl opět pasivním účastníkem střetu skupiny s několikatisícovým sborem lidových policistů NDR u vesnice Waldow. Potom, co skupina v Uckru ztratila Zbyňka Janatu a u Waldow Václava Švédu, pokračoval Milan Paumer v útěku s bratry Mašíny a absolvoval tak všechny, těžko představitelné útrapy této téměř měsíc trvající cesty.

Po kliknutí se obrázek načte v plné velikosti do nového okna (JPG, 323 kB)Plakát s vypsanou odměnou
V pátek 30. října 1953 se trojice štvaných, vyhladovělých a na smrt unavených mladých mužů dostala blízko k Berlínu. Tam na Milana Paumera čekala nejtěžší zkouška celé cesty. Další řádky jsou citací mého rozhovoru s Milanem Paumerem, který se uskutečnil 29. července 1993 v České Lípě u Milanova bratra Zdeňka …… Otázka: Chci se zeptat na Vaše zranění těsně před Berlínem, kde jste měl být postřelen pod nějakým viaduktem. Co mi o tom můžete říci ? Jak jste přišel k tomu zranění ? Odpověď : Pamatuji si to velice dobře. My jsme se stále drželi dálnice, která se jmenovala a snad se i stále jmenuje Berliner Ring. Věděli jsme, že tahle dálnice vede do Berlína. V jednom místě, když jsme šli po nějakých kolejích, tak Josef Mašín říkal, že se vyleze podívat nahoru na dálnici, jak to tam vypadá. Josef tedy lezl nahoru a my s Radkem pokračovali dál po těch kolejích. Pamatuji se, že tehdy pršelo a najednou za námi někdo německy zařval: „stát, ruce vzhůru!“. My tedy zastavili, povystrčili ruce trochu nahoru a viděli jsme, jak k nám přichází německý voják, oblečený do perelíny. Seděl tam zřejmě někde v křoví a my jej přehlédli. Když k nám šel, tak Radek povídá : „ty ho chytni za jednu ruku a já za druhou“, což jsme také udělali, když k nám přišel. Já ho držel za levou a Radek za pravou ruku a říkal: „dám mu čuchnout chloroform“. Pustil mu tedy tu pravou ruku a ten syčák vytáhl z pod té perelíny bouchačku a napálil mi to z ní do boku a do břicha. Ne dvě rány, jenom jednu. Nastal hrozný zmatek. Ten Němec nějak upadl a to už k nám běžel Josef a křičel, že dálnice je plná německých policistů a ruských vojáků. Dali jsme se tedy do dalšího běhu, pronásledováni nijak zvláštní střelbou. Pak jsme přiběhli k nějakému nádraží. Já jsem zatím neměl žádné bolesti, ale jak jsem v běhu hledal prstem místo, kam jsem jí dostal, tak mi prst najednou vjel do břicha. Nekrvácel jsem však ven, nýbrž dovnitř. Najednou jsem se cítil jako těhotný, nafouknutý a krev mi šplouchala v břiše …… Nakonec se za výrazné podpory Josefa Mašína dostal do Západního Berlína i Milan Paumer. Zde musel být okamžitě operován. I když Milana Ctirad s Josefem navštívili ještě v berlínské nemocnici, pořádně se s nimi sešel až později ve Frankfurtu.

Po kliknutí se obrázek načte v plné velikosti do nového okna (JPG, 71 kB)Milan Paumer stojí jako druhý zprava
Společně pak odcestovali do USA, kde nastoupili pětiletou službu v americké armádě. Stejně jako pro bratry Mašíny, byly i pro Milana tzv. maďarské události z podzimu roku 1956 a jejich ukončení sovětským vojenským zásahem jasným signálem, že západní svět východní Evropu odepsal, že žádná další skutečná válka za svobodu této části světa se konat nebude. Pak, po skončení vojenského závazku, tedy v době, kdy již byli všichni tři naturalizovanými Američany, se životní cesty Milana Paumera a obou bratří Mašínů rozešly. Milan většinu času svého života v USA strávil v Miami na Floridě, kde se věnoval taxikářské profesi, ať už jako řidič nebo dokonce jako majitel taxikářské firmy. Osobně si pokládám za čest, že jsem svým působením přispěl k tomu, aby se po více jak třiceti letech Milan Paumer znovu sešel jak s bratry Mašínovými, tak i s Vladimírem Hradcem, dalším aktivním členem poděbradského protikomunistického odboje ze začátku 50. let minulého století. Při našem rozhovoru z roku 1995 si Vladimír Hradec na Milana zavzpomínal takto: …… „S Milanem Paumerem jsem se setkával málo až do doby, než jsem začal dávat dohromady muzikantskou kapelu. S námi tehdy hrával na bubny Josef Jína, syn majitele firmy na lomnické suchary. Tento mládenec nám jednoho krásného dne řekl, že s námi hrát nebude a bubny že nám nepůjčí. V kapele jsme se dohodli, že se na nové bubny složíme. Já jsem si půjčil peníze od otce a jako nového bubeníka jsme sehnali právě Milana Paumera a tak jsem se i s ním poznal daleko lépe. Celá kapela pak hrála hlavně v poděbradské Záložně nebo v hotelu Praha“ …

Po kliknutí se obrázek načte v plné velikosti do nového okna (JPG, 46 kB)Mirek Topolánek a Milan Paumer
Do své vlasti se Milan Paumer začal vracet již od roku 1990. Nejčastěji jezdil do České Lípy, kde dosud žije jeho mladší bratr Zdeněk. V Čechách, konkrétně v Poděbradech, se pak natrvalo usadil v roce 2001. Od svého návratu do republiky hýřil Milan Paumer aktivitou. Neodmítl žádnou možnost setkání nebo veřejného vystoupení, kde otevřeně vysvětloval a obhajoval protikomunistický odboj skupiny bratří Mašínů a upozorňoval na nebezpečí nebo bezpráví, které existují i v naší dnešní demokratické době. Osobně jsem s Milanem Paumerem absolvoval např. besedy v Ořechově, kde se každoročně koná pietní vzpomínka na naše paraskupiny, vysazované v období 2. světové války na území tehdejšího Protektorátu z Anglie. Milan byl také pravidelným účastníkem našich pietních aktů v Kolíně a Lošanech, konaných na paměť Tří králů, Václava Morávka, Josefa Mašína a Josefa Balabána a samozřejmě dalších a dalších akcí. Nutné je dodat, že činnost skupiny bratří Mašínů byla málo, ale přeci jen oceněna. 4. června 2005 byla i Milanu Paumerovi, při příležitosti konání 57. kongresu Českého a Slovenského sdružení v Kanadě, předána v Halifaxu Masarykova cena. Dne 22. února 2007 vyznamenal tehdejší český premiér Mirek Topolánek jak bratry Mašíny, tak Milana Paumera, čestnou plaketou předsedy vlády ČR.

Příkladný vlastenecký charakter Milana Paumera, který by měl sloužit jako vzor i budoucím generacím, lze nejlépe vyjádřit jeho vlastními slovy z našeho někdejšího rozhovoru ……“Já jsem se v Americe neoženil, protože jsem stále věřil, že se vrátím domů. Stále jsem si říkal: jednou přijde ta chvíle a já se vrátím. Určitě víte, že jsme sloužili v oddílech US Army, kterým se říkalo Zelené barety. My jsme tam nešli proto, abychom nějak přežili těch pět let armádního závazku. Tam byla hromada jiných Čechů a třeba i Poláků. My všichni jsme věřili, že se něco stane, že budeme moci bojovat za svobodu naší vlasti, do které se potom vrátíme“……

Věčná čest budiž památce Milana Paumera!

Po kliknutí se obrázek načte v plné velikosti do nového okna (JPG, 71 kB)Milan Paumer v uniformě US Army
Pavel Pobříslo
 

Článek by neměl být publikován bez vědomí vydavatele eZinu
www.bojovnici.cz :: odbojové skupiny i jednotlivci