www.bojovnici.cz :: odbojové skupiny i jednotlivci

Před deseti lety, 21. listopadu, v ranních hodinách 22. listopadu 1999 našeho času, zemřel v americkém městě Seattle někdejší předseda KDU-ČSL a několikanásobný ministr polistopadových vlád, Josef Lux. Zemřel mladý, nebylo mu ještě ani 44 let, což byla samozřejmě velká lidská tragedie. Nepíši a vědomě nechci tyto řádky psát v duchu současných, Josefa Luxe zbožňujících článků a vyjádření z řad jeho někdejších přátel, ale i nepřátel. Chci napsat jen krátký článek, jak si na tohoto pána, s kterým jsem se nikdy osobně nesetkal, pamatuji já. Vím, deset let je pro někoho doba krátká, pro někoho dlouhá, ale objektivně vyjádřeno, je to doba, kdy se vzpomínky na řadu věcí rozostřují a v mnohých případech se jen těžko skládají, byť jen do pravděpodobného tvaru. Josefa Luxe jsem neměl jako politika vůbec rád. Což už si nikdo z jeho dnešních zbožňovatelů nepamatuje na jeho nevypočítatelnost, úskočnost ba až zrádnost, tedy na vlastnosti, které jsou ostatně politikům z KDU-ČSL obecně přisuzovány nejen z pohledu historického, ale kterými někdy hýří i v současnosti na všech politických úrovních. Jak jsem si v některých článcích přečetl, tak jej dokonce někteří politologové, což je ovšem kategorie podivných lidí, považují za unikum české politiky posledních dvaceti let. Pokud by tím bylo myšleno unikum v záporném slova smyslu, souhlasil bych. V opačném případě však nikdy! To je tedy moje, již nepochybně rozostřující se vzpomínka na politické činění Josefa Luxe a KDU-ČSL v devadesátých letech minulého století. Nikoliv tedy zbožnění, ale nepříjemné a záporné pocity, které nejlépe vyjadřuje níže umístěná karikatura Vladimíra Jiránka. Doma si jí uchovávám již déle jak deset let.

Na co si však pamatuji určitě lépe, než na jeho úskočné politické jednání, to byl jeho pohřeb. Josef Lux se vždy stavěl do pozice obyčejného a skromného křesťana. Možná si sám takový pohřební obřad nepřál, mně a věřím tomu, že nejenom mně, však vyrazil dech. To nebyl pohřeb skromného křesťana, to by carský funus 1. třídy a k tomu ještě v posvátné katedrále sv. Víta na pražských Hradčanech. Tak se skromní a obyčejní křesťané nepohřbívají. Příklad. Když 9. listopadu 1970 zemřel jeden z největších Francouzů, generál Charles de Gaulle, konal se na jeho dřívější přání pohřeb ve vesnici Colombey-les-Deux-Églises, kde dlouhé roky žil, jen za přítomnosti rodiny a několika známých sousedů z této vesnice. Tak si přejí být pohřbeni a tak i jsou pohřbíváni obyčejní a skromní křesťané. Pokud to neměl na paměti již nemocný Josef Lux, měla na to myslet pozůstalá rodina. Svatovítský carský funus Josefa Luxe byl pro mě jen dokreslením falešnosti celého jeho života.

Foto Archiv ČTK