www.bojovnici.cz :: odbojové skupiny i jednotlivci


Článek




Benešovy dekrety a Václav Klaus



20.10.2009 (15:00)
Po kliknutí se obrázek načte v plné velikosti do nového okna (JPG, 74 kB)Prezident Edvard Beneš podepisuje dekrety
Prezident republiky Václav Klaus v nedávných dnech velmi rozvířil politickou situaci v zemi prohlášením, že Lisabonskou smlouvu podepíše pouze v tom případě, že k ní bude připojen dodatek o jakési nepromlčitelnosti nebo nezrušitelnosti tzv. Benešových dekretů na území Evropské unie. Václav Klaus se totiž domnívá, že Lisabonská smlouva by prý mohla tyto dekrety prolomit. Osobně mi vždy tahá za mé bídné zbytky vlasů stále dokola opakovaná formulace – Benešovy dekrety. Zní mi to pejorativně, minimálně proto, že se tím možná i vědomě zastírá a rozostřuje poválečná historie Československa. A to proto, že dne 5. března 1946 byly ústavním zákonem č. 57/1946 Sb. všechny dekrety prezidenta republiky vydané v rozpětí let 1940 – 1945, bylo jich více jak 140, ratihabovány, tedy dodatečně schváleny tehdejším Prozatímním národním shromážděním a staly se tak platnými zákony Československé republiky! Jinak než dekrety se totiž nedalo vládnout zemi okupované nacisty z exilu v Londýně nebo v Moskvě. Zemi bez jakýchkoliv zvolených zastupitelských orgánů. Nešlo to prostě jinak, než formou dekretů, tedy řadou nařízení hlavy státu s platností práva. Prezident Beneš dekrety zpravidla jen podepisoval. Tvořil je aparát londýnského a moskevského exilu, později pak, do vzniku Prozatímního národního shromáždění, vláda v Praze Z důvodu pasivního přijetí Mnichovské dohody nejsem žádným velkým obdivovatelem prezidenta Edvarda Beneše, ale za jím podepsané dekrety bych jej nikdy nekritizoval a varoval bych se používat holého termínu „Benešovy dekrety“. Opakuji znovu, jsou to platné zákony Československé, dnes České republiky. Tedy formulovat by se mělo, že např. nikoliv Benešův dekret č. 16/1945 Sb., nýbrž zákon České (Československé) republiky č. 16/1945 Sb. ze dne 19. června 1945, pojednával o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech.

Po kliknutí se obrázek načte v plné velikosti do nového okna (JPG, 89 kB)Prezident Václav Klaus se svými příznivci
Obává-li se Václav Klaus a s jeho názorem sympatizující lidé prolomení zákonů České (Československé) republiky, vzniklých v období nebo těsně po skončení 2. světové války (Benešových dekretů), pak se také musí obávat prolomení výše zmíněného zákona o nacistických zločincích, zrádcích atd. Ad absurdum by to tedy podle našeho prezidenta mohlo znamenat, že např. bývalý státní ministr v úřadu říšského protektora, odsouzený a popravený válečný zločinec Karl Herman Frank, by byl (mohl být) z konkrétního popudu jednotlivce nebo nějaké organizace rehabilitován a prohlášen za nevinnou oběť české zvůle? Obdobně by tak mohlo být postupováno např. i v případu zrádce Karla Čurdy, kde by mohl být dokonce položen důraz na to, kolik lidí bylo díky jeho přiznání (zradě) gestapu zachráněno před různými perzekucemi nebo dokonce před popravou. Ostatně podobným způsobem se někteří lidé, např. televizní režisér Petr Lokaj ve svém dokumentu „Zrádce nebo oběť?“, snaží bagatelizovat, co bagatelizovat, pomalu glorifikovat působení protektorátního prezidenta JUDr. Emila Háchy, této politováníhodné postavy naší historie, v období 2. světové války. Viz článek „JUDr. Emil Hácha – zrádce nebo oběť“ na těchto webových stránkách. Stejně tak by mohly být zpochybněny a následně zrušeny všechny rozsudky Mimořádných lidových soudů vzniklých podle zákona č. 16/1945 Sb. To snad Václav Klaus nemůže myslet vážně!

Nicméně i pro našeho prezidenta platí právo svobody slova a myšlení a pro mě pak Voltairův citát: nesouhlasím s tím co říkáte, ale až do smrti budu hájit vaše právo to říkat. Ano, budu (měli bychom) toto právo hájit nejen v případě prezidenta, nýbrž kohokoliv a kdykoliv, samozřejmě s výjimkou řečí, názorů nebo myšlenek zločinných nebo se zločinem, či zločinnými úmysly těsně hraničících. Václav Klaus se vždy prezentoval a prezentuje jako čistě a férově jednající člověk. Pokud takovým opravdu je, tak by se v případu Lisabonské smlouvy, kterou neustále kritizuje s poukazem na tragiku jejího dopadu pro naší republiku, měl zachovat tak, jako před lety již zde zmíněný prezident Edvard Beneš. Když totiž po únorových událostech z roku 1948 nepodepsal tzv. ústavu 9. května, tak následně, 7. června 1948, z úřadu prezidenta republiky odstoupil. Václav Klaus má ve věci Lisabonské smlouvy nepochybně stejnou možnost.
Pavel Pobříslo
 

Článek by neměl být publikován bez vědomí vydavatele eZinu
www.bojovnici.cz :: odbojové skupiny i jednotlivci