www.bojovnici.cz :: odbojové skupiny i jednotlivci


Článek




2. vlna Obrany národa v Kolíně



09.07.2008 (13:53)
Po kliknutí se obrázek načte v plné velikosti do nového okna (JPG, 399 kB)Rozsudek nacistického Lidového soudního dvora
Dne 23. června 1944 vynesl prezident tehdy zcela „zákonného“, avšak nacisty plně ovládaného Lidového soudního dvora, Dr. Roland Freisler, přezdívaný jako „Zuřivý Roland“ v procesu se spis. zn. 1 H 115/44, který se konal v Norimberku, rozsudky trestu smrti nad Františkem Vlasatým ze Strakonic, Stanislavem Staňkem z Velkého Oseka a Prokopem Červinkou z Kolína (foto) (foto). Dne 29. srpna 1944 vynesl v procesu se spis. zn. 1 H 185/44 před stejným soudním dvorem, vrchní zemský soudní rada Illner, rozsudky trestu smrti nad bratry Josefem a Janem Kasparidesovými z Kolína, Josefem Klepalem z Kolína a Janem Novákem z Velkého Oseka. Ač byla výše uvedena jména sedmi účastníků 2. vlny (garnitury) protinacistické odbojové organizace Obrana národa v Kolíně, chybí mezi nimi jméno hlavního představitele této dnes již téměř zapomenuté, avšak nepochybně významné a hrdinské historie boje proti nacismu v Kolíně, jméno in memoriam divizního generála Antonína Pavlíka. Přesto, že generál Pavlík nepochybně obětoval svůj život v boji za svobodu českého a slovenského národa, neobjevilo se bohužel jeho jméno ani v encyklopedii „Vojenské osobnosti československého odboje 1939 – 1945“, kterou společně vydaly Vojenské historické ústavy v Praze a Bratislavě v roce 2005. Tento fakt nelze hodnotit jinak, než jako neomluvitelné opomenutí obou vojenských institucí. Bylo tedy na Společnosti Václava Morávka, aby svojí badatelskou činností co nejvíce přiblížila životní osudy generála Pavlíka a aby se postarala o jejich veřejnou a hlasitou, avšak důstojnou a pietní připomínku. Z kvalifikačních a kmenových listin Antonína Pavlíka, které jsou uloženy ve Vojenském ústředním archivu v Praze, z materiálů Archivní služby Ministerstva vnitra ČR, Okresního archivu v Kolíně, Regionálního muzea v Kolíně a ze vzpomínek a dochovaných písemností a fotografií ve vlastnictví generálovy vnučky, paní Zuzany Hofreiterové, kterou se Společnosti Václava Morávka podařilo vypátrat v Praze, lze objektivně i velmi pravděpodobně rekapitulovat následující.

Po kliknutí se obrázek načte v plné velikosti do nového okna (JPG, 165 kB)Brigádní generál Antonín Pavlík
Po kliknutí se obrázek načte v plné velikosti do nového okna (JPG, 363 kB)Antonín Pavlík - italský legionář
Antonín Pavlík se narodil 6. prosince 1888 v obci Lovčice u Čáslavi. Po ukončení obecné a měšťanské školy vystudoval Vyšší reálnou školu v Pardubicích, kde maturoval v roce 1909(foto). Poté absolvoval vojenskou službu jednoročního dobrovolníka v rakousko uherské armádě a školu pro důstojníky v záloze v dnešním Klagenfurtu nebo též Celovci. Po skončení zkrácené vojenské služby vystudoval dvouletý abiturientský kurz Obchodní akademie v Chrudimi. Tomu odpovídají i záznamy v poválečných vojenských listinách z let 1919 – 1920, kde formulací „obchodní úředník“, definuje Antonín Pavlík své předválečné civilní povolání u firmy Sig. Redlich v Pardubicích. Po mobilizaci rakousko uherské armády nastoupil 31. června 1914 vojenskou službu ve funkci velitele čety a bojoval na srbské frontě. Do zajetí upadl 8. prosince 1914. V letech 1915 – 1916 se jako dobrovolník v hodnosti podporučíka aktivně účastnil bojů srbské armády. Další službu v srbském vojsku mu na dobu jednoho roku znemožnilo onemocnění malárií a plicní chorobu. Po vyléčení se do plné služby v srbské armádě se vrátil v květnu 1917. Dne 1. dubna 1918 byl Antonín Pavlík uvolněn pro služby v československém vojsku ve Francii, kde se aktivně zúčastnil bojů na západní frontě. Poté byl převelen na italskou frontu, kde až do počátku roku 1919 velel v hodnosti kapitána nejprve rotě a později praporu. Bylo tedy logické, že do již svobodného Československa se na jaře 1919 vrátil spolu s jednotkami tzv. "Italských legií". V bouřlivém roce 1919, kromě toho, že se zúčastnil bojů nové československé armády proti tzv. Maďarské republice rad, která po určitou dobu okupovala část Slovenska, byl dne 1. března 1919 povýšen do hodnosti majora. V době, kdy vojenskou službu od konce roku 1919 až do poloviny roku 1928 vykonával u pěšího vojska v Benešově, byl dekretem ministra národní obrany Československé republiky ze dne 2. prosince 1921 jmenován do hodnosti podplukovníka (foto) a následně pak, od 1. května 1928, do hodnosti plukovníka (foto). V období září 1928 až únor 1930 vyučoval plukovník Pavlík taktiku pěchoty na Vojenské velitelské škole v Praze. Poté se stal velitelem praporu útočné vozby, v dnešní terminologii – tanků v Milovicích, kde zůstal až do poloviny roku 1934. Poté byl odvelen do funkce velitele 24. pěší brigády se sídlem v podkarpatském Užhorodě. V říjnu roku 1935 se plukovník Pavlík vrátil zpět do Milovic k tankům, zbraním, kterým rozuměl a o jejichž rozvoj a bojové využití se v období 1. Československé republiky významně zasloužil.

Po kliknutí se obrázek načte v plné velikosti do nového okna (JPG, 122 kB)Dekret prezidenta republiky
Dekretem prezidenta republiky Edvarda Beneše ze dne 5. března 1936, byl plukovník Antonín Pavlík povýšen do hodnosti brigádního generála a to s účinností od 1. ledna 1936. Dne 15. října 1937 přišel generál Pavlík z Milovic do Kolína. Zde se stal zástupcem velitele 13. divize útočné vozby, tedy tankové divize. Podle dobového kolínského tisku – noviny Úder ze dne 6. února 1948 – se po svém předválečném příchodu do Kolína generál Pavlík, citace : …… „Svou junáckou postavou stal záhy známým celému městu a jeho demokratické vystupování získalo mu brzy řadu přátel.“ …… Je nepochybné, že jak Mnichovská dohoda z konce září 1938, tak následná březnová nacistická okupace zbytku Československé republiky působily na generála Pavlíka, zaníceného vojáka a vlastence, zdrcujícím dojmem. Po demobilizaci Československé armády byla Antonínu Pavlíkovi udělena tehdejším „Ministerstvem národní obrany v likvidaci“ dovolená na dobu neurčitou. V říjnu 1939 byl generál Pavlík, po převodu z oboru vojenské správy do oboru ministerstva spravedlnosti, pověřen vedením Ústavu pro mladistvé provinilce a choré vězně ve Valdicích u Jičína (foto) (foto). Je pravděpodobné, že ve Valdicích pak působil generál Pavlík až do svého zatčení v roce 1943.

Po kliknutí se obrázek načte v plné velikosti do nového okna (JPG, 95 kB)poručík František Vlasatý
Po kliknutí se obrázek načte v plné velikosti do nového okna (JPG, 265 kB)Prokop Červinka
V roce 1939 pracoval jako přednosta zbrojně technického úřadu č. 7 v České zbrojovce ve Strakonicích poručík František Vlasatý. Ve funkci, kterou zastával, přicházel do styku se zbraněmi, speciálně s pistolemi ráže 9 mm, které se v té době ve strakonické zbrojovce vyráběly. Často také služebně cestoval do Prahy, kde se hned na začátku okupace dostal do kontaktu s tehdy podplukovníkem Josefem Mašínem. Tomu začal jako prvému dodávat pistole ráže 9 mm. František Vlasatý získával, podle svých vzpomínek z roku 1969 pistole tak, že zmetkové součástky, které měly být zničeny a které byly mnohdy zmetky úmyslnými opravoval a z nich pak za pomoci spoluzaměstnanců montoval pistole funkční. Ve strakonické zbrojovce se František Vlasatý stýkal a důvěrně kamarádil s konstruktérem Františkem Hrubešem, který byl původem z Kolína a do Strakonic přišel z Vojenského technického ústavu v Praze. Velmi brzo se oba dohovořili, že je nutné proti německým okupantům ilegálně bojovat a že pro tento boj bude nutné opatřovat zbraně a náboje alespoň tak, jak je uvedeno v předchozích řádcích. František Hrubeš byl švagrem později k smrti odsouzeného nadporučíka Stanislava Staňka z Velkého Oseka. Ten spolu s dalšími lidmi z Velkého Oseka a z Kolína, kteří budou jmenování dále, souhlasil s aktivitou kolínského generála Pavlíka z léta roku 1939, že je nutné vytvořit organizaci, která se, podle textu rozsudku nacistického Lidového soudního dvora …… „postará po očekávané porážce Německa o udržení pořádku“ …… Byl to tedy generál Antonín Pavlík a spolu s ním kolínský továrník Prokop Červinka, kteří začali od Františka Hrubeše přebírat strakonické zbraně a následně je odvážet do Kolína. Zde byly zbraně po pečlivé konzervaci ukrývány tak, že byly zakopávány na pozemcích továren firmy Prokopa Červinky v dnešní Havlíčkově ulici a firmy Josefa a Jana Kasparidesových v ulici Polepské. Konzervaci zbraní prováděl tehdejší zaměstnanec firmy Prokopa Červinky, Josef Klepal. Část zbraní byla též ukryta na zahradě domu Rudolfa Zálužanského v ulici V Zídkách č. 37, který byl taktéž zaměstnancem firmy Prokopa Červinky.

Po kliknutí se obrázek načte v plné velikosti do nového okna (JPG, 509 kB)Vzpomínky Rudolfa Zálužanského
Zajímavou protektorátní epizodu uvedl Rudolf Zálužanský ve svých vzpomínkách z června roku 1964. V roce 1942 byla u něho po určitou dobu zakopána anglická armádní pistole, kterou společně s Josefem Klepalem ukryli na přání svého mladého spoluzaměstnance Pepíka Tichého. Tato zbraň měla pocházet od parašutisty Čurdy, kterého v Kolíně ukrývala rodina školníka Máci v Ovčárecké ulici na Zálabí. Později, v době, kdy se Čurda stal konfidentem gestapa a zásadně pomohl k vypátrání a prozrazení úkrytu dalších parašutistů v kryptě kostela Karla Boromejského, dnes kostela sv. Cyrila a Metoděje, byla zatčena celá rodina školníka Máci. Později byli všichni propuštěni, ale názor veřejnosti byl, že pracují jako konfidenti pro gestapo. Po propuštění ze zatčení navštívil Rudolfa Zálužanského mladý Máca a žádal ho, aby vykopal pistoli od Pepíka Tichého a dal mu jí. Při předávání pistole řekl, že uteče k partyzánům a bude bojovat proti nacistům. Podařilo se mu utéci na Slovensko, kde však byl při nějaké bojové akci zatčen a převezen do terezínského vězení, kde se s ním Rudolf Zálužanský setkal již jako s trestancem. Po osvobození Terezína a návratu domů do Kolína, zemřel mladý Máca v nemocnici na tyfus. Jeho otec, zálabský školník, spáchal po konci války sebevraždu … Stejný průběh této epizody potvrdil ve svých poválečných vzpomínkách i Josef Klepal.

Z dochovaných dokumentů a vzpomínek lze rekonstruovat další události spojené s tzv. 2. vlnou Obrany národa v Kolíně bohužel jen s určitou dávkou spekulativnosti. Podle vzpomínek Františka Vlasatého, měl jeho kamarád František Hrubeš napojení i na Brno, odkud prý byly, zřejmě z brněnské zbrojovky, některým odbojovým skupinám dodávány kulomety a pušky. V této záležitosti byl pak František Hrubeš zatčen brněnským gestapem. František Vlasatý byl následně varován šifrovanou zprávou od zatčeného Hrubeše, doručenou mu prostřednictvím jeho manželky. Tato zpráva mu mimo jiné doporučovala, aby odešel za prací do Německa s tím, že potřebné papíry mu vydá Úřad práce v Kolíně. Vlasatý této výzvy neuposlechl. Před zatčením 23. května 1943 se mu podařilo uprchnout proto, že při návratu domů včas zpozoroval na něho čekající gestapáky. Po několikadenním ukrývání v píseckých lesích a u švagra Josefa Kůse, byl František Vlasatý zatčen dne 30. května 1943 v lese u obce Ostrovec blízko Písku. Lze tedy mít pravděpodobně za to, že celá ilegální činnost spojená se zbraněmi z brněnské i strakonické zbrojovky, stejně tak jako s 2. vlnou Obrany národa v Kolíně, byla prozrazena v Brně.

Po kliknutí se obrázek načte v plné velikosti do nového okna (JPG, 199 kB)Josef Kasparides
Bratři Josef a Jan Kasparidesovi byli zatčeni kolínskými gestapáky Mayerem a Laufkem 28. května 1943. Ve stejný den byl zatčen i Prokop Červinka a pravděpodobně i Stanislav Staněk a Jan Novák. Rudolf Zálužanský a Josef Klepal byli zatčeni o měsíc déle, 29. června 1943. Po brutálních výsleších na kolínském gestapu prošli všichni zatčení několika nacistickými věznicemi. Pankráci, Terezínem, Ambergem až většina z nich skončila v Norimberku. Zde také proběhly výše uvedené soudní procesy, v kterých byli všichni obžalovaní odsouzeni k trestům smrti. Poté v okovech čekali v norimberské věznici na výkon trestu. Různými právními kličkami jejich obhájců, tj. např. žádostmi o milost adresovanými od vůdce Adolfa Hitlera, přes říšského ministra spravedlnosti až po tehdejšího říšského protektora v Čechách a na Moravě Fricka a státního ministra Franka, se dařilo výkon trestu smrti oddalovat. Sami odsouzení se však postupem doby začali vzdávat naděje, že přežijí. Žili v okovech jako zvířata na shnilé a plesnivé slámě při 18° C mrazu a mnohdy úplně bez jídla. Bratři Kasparidesové podle svých vzpomínek vůbec nevěděli, odkud smrt vlastně přijde, zda z rukou německého kata, nebo z téměř každodenního bombardování Norimberku spojeneckými letouny. Ale právě tyto nálety a rychle postupující západní fronta přiměla nacisty vyklidit věznici v Norimberku a vězně přemístit do Straubingu. Buď zde, v městské věznici nebo na tzv. pochodech smrti byli všichni odsouzení osvobozeni postupující Americkou armádou a během května a června 1945 se sice ve zbědovaném stavu, ale živí vrátili domů. Trochu jiný osud potkal Rudolfa Zálužanského. Ten měl být souzen v Drážďanech. Pro opakované a stupňující se spojenecké nálety byl soud s ním odkládán a tak Rudolf Zálužanský zůstal uvězněn v Terezíně, odkud byl v květnu 1945 osvobozen Rudou armádou.

Po kliknutí se obrázek načte v plné velikosti do nového okna (JPG, 262 kB)Generál Pavlík s mládeží před kolínskou radnicí
Zbývá objasnit poslední dny života uznávané vedoucí osoby 2. vlny Obrany národa v Kolíně, generála Antonína Pavlíka. Po dlouhá léta existuje informace, kterou však lze doložit pouze jedním odstavcem z drobné publikace „Několik listů k druhému výročí revoluce“, vydanou v květnu 1947 v Kolíně, že generál Pavlík byl během let 1941 – 1942 dvakrát zatčen, ale pokaždé pro nedostatek důkazů z vězení gestapa propuštěn. Citace ze strany XVII zmíněné publikace : …… R. 1941 byl gen. Pavlík půl roku vězněn, propuštěn, r. 1942 souzen u Sondergerichtu na Pankráci a znovu propuštěn …… Těžko o tom dále spekulovat. Prokazatelně byl však generál Pavlík zatčen 21. května 1943 na kolínském úřadu práce gestapáky Mayerem a Laufkem, když sem byl vylákán fiktivním dopisem. Poté byl nepochybně podroben krutým a nelidským výslechům. Po věznění v Kutné Hoře byl generál Pavlík převezen do vězení v Kolíně (budova dřívějšího i dnešního okresního soudu), které pro své potřeby využívalo i místní gestapo. Zde, v noci z 12. na 13. června 1943, generál Antonín Pavlík zahynul. O tom, co bylo příčinou jeho smrti nebo jak zahynul, existují dvě verze, z nichž jednu lze doložit úředním dokumentem a druhou toliko jen několika svědeckými výpověďmi.

Po kliknutí se obrázek načte v plné velikosti do nového okna (JPG, 300 kB)Generál Antonín Pavlík s rodiči a bratrem
První svědeckou výpovědí je vzpomínka plukovníka Plachého z již zmíněné drobné publikace „Několik listů k druhému výročí revoluce“. Její plný text je následující : Dne 12. června 1943 jsem byl převezen z policejního vězení v Malé pevnosti v Terezíně v jiné záležitosti ke kolínskému gestapu. Tato „jiná záležitost“, jak mi bylo před odchodem pošeptáno jedním spoluvězněm, zaměstnaným v kanceláři, byla záležitost generála Pavlíka. O věci jsem byl již několik dní před tím zpraven dopisem podloudně dodaným do tábora jinému spoluvězni. Jak mohu z dalšího vývoje věcí soudit, jednalo se tenkrát asi o konfrontaci mezi mnou a generálem Pavlíkem. Když jsem stál na chodbě policejního vězení v Kolíně, bylo moje jméno hlasitě voláno, takže – byl-li generál Pavlík přítomen, patrně v cele č. 7 – musil to slyšeti. V tu chvíli jsem neměl tušení, že tam jest. Jeden ze spoluobyvatelů cely č. 10, tedy cely nejdále položené od cely č. 7, kam jsem byl odveden, mě však v tom utvrdil. V kritický den jsme šli na lůžko, jak bylo obvyklé, ve 21 hodin. Asi za hodinu, podle mého odhadu kolem 22. hodiny, byl jsem probuzen i s ostatními v cele hlukem. Měl jsem dojem, jako by dva silní muži zápasili a to na chodbě v části od naší cely vzdálené. Slyšel jsem oddychování, zvuky, jako když těla padají na zem nebo narážejí na stěny chodby. Slyšel jsem jakoby řinčení rozbíjených oken, potom tři rány z pistole po sobě rychle následující a pak ještě jednu. Potom byl klid. Za malou chvíli zas jsem slyšel hlas, volající snad z otevřeného okna na ulici nebo ze dvora německy : „Pomoc, pomoc, byl jsem přepaden, tajná policie sem“. Po delší době jsem zaslechl šum, jakoby nějací lidé odnášeli břímě. Jest mým přesvědčením, že v tu dobu v noci ze dne 12. na 13. června 1943 zemřel v policejním vězení v Kolíně hrdinnou smrtí generál Pavlík. Z opatrnosti jsem se o svých zážitcích nikomu nesvěřil. Zdá se, že při výslechu ve věci generála Pavlíka vyslýchající předpokládali, že nevím o smrti hrdiny, mluvili o konfrontaci s ním, ale již k ní nemohlo dojít. Byl to snad jediný případ důstojníka, který po zatčení zemřel v boji na domácí frontě s ozbrojeným nepřítelem.

Po kliknutí se obrázek načte v plné velikosti do nového okna (JPG, 340 kB)Generál Pavlík se synem Milanem a manželkou Oldřiškou
Druhou a to nepřímou svědeckou výpověď s nadpisem „Svědectví o zavraždění generála Pavlíka gestapem“, poskytl písemně autorům tohoto článku v lednu roku 2008 pan Jiří Gritzer z Kolína. Zní takto : Pan František Václavík, bývalý kolínský městský policista, který však již dlouho nežije, míval službu jako dozor při promítání filmů v kině pana France, pozdějším kinu Oko. Tento dozor byl za 2. světové války nařízen německými okupanty. Jednoho dne se během promítání dostavil do kina neznámý člověk a ohlásil p. Václavíkovi, že ze soudní budovy ve Václavské ulici, která je od kina vzdálena cca 100 m, je z oken kanceláře gestapa slyšet voláni o pomoc a střelbu. Když p. Václavík vešel v soudní budově do určité kanceláře, odkud bylo údajně voláno o pomoc a slyšena střelba, viděl toto : na podlaze ležel zastřelený generál Pavlík a nad ním stál s pistolí v ruce jeden gestapák. Za stolem seděl druhý gestapák, držel si hlavu v dlaních a hlasitě naříkal bolestí. Jak následně p. Václavík zjistil, byl již nepřetržitě druhý den ve dne i v noci prováděn velmi brutální výslech generála Pavlíka, který byl přivázán za ruce k háku ve zdi. Častým používáním při mlácení vyšetřovaných obětí gestapa se tento hák uvolnil, čehož mučený generál Pavlík využil, vytrhl jej ze zdi a praštil s ním vyslýchajícího gestapáka přes hlavu. Nato se zmocnil jeho pistole ležící na stole a na lotra vystřelil. Protože však byl v důsledku krutých výslechů velice zesláblý, nezasáhl ho. Z chodby se nato přiřítil další gestapák, který generála Pavlíka zastřelil …… Pan Václavík opakovaně říkal, že byl k tomuto případu po konci 2. světové války několikrát vyslechnut vyšetřovatelem tehdejší SNB a že o případu vypovídal velmi podrobně. Domníval se tedy, že by se jeho výpověď mohla nalézt v nějakém policejním archivu.

Po kliknutí se obrázek načte v plné velikosti do nového okna (JPG, 390 kB)Výpis z úmrtního rejstříku
Po kliknutí se obrázek načte v plné velikosti do nového okna (JPG, 340 kB)Antonín Pavlík v civilu na kolínském náměstí
Obě svědectví napovídají a svádí k lákavé verzi, že generál Pavlík padl, po svém nepochybně hrdinském jednání, v boji s nepřítelem. Naproti tomu však existuje úřední dokument, Výpis z úmrtního rejstříku, vedeného u Okresního úřadu v Kolíně ze dne 16. srpna 1943, který je opatřen jak kolkem, tak i českými a německými úředními razítky. Zde je ve většině údajů opět německy a česky uvedeno, že ve svazku III., ročník 1943, strana 112, řadové číslo 17, se nachází zápis týkající se brigádního generála Antonína Pavlíka se všemi odpovídajícími osobními údaji i datem smrti – 13. června 1943. Jako místo úmrtí je pouze německy označena vyšetřovací (zadržovací) vazba gestapa v Kolíně a jako nemoc nebo příčina smrti je opět jen v němčině napsáno : schnittverletzung beider Hände Ausblutung, tedy vykrvácení po podřezání obou rukou. Jako místo a čas pohřbu je zde uveden Nymburk nad Labem dne 16. června 1943 a že ohledání mrtvého bylo provedeno MUDr. Oldřichem Bužgou, obvodním lékařem v Kolíně. K čemu, k jakému způsobu smrti brigádního generála Antonína Pavlíka se tedy přiklonit ? Pravidlo dodržování alespoň pravděpodobného průběhu nejrůznějších historických dějů, po kterých se pátrá v archivech, na místech děje a mezi možnými svědky je jasné. Věřit se má úředním dokladům, samozřejmě existují-li. V případě smrti generála Pavlíka takový doklad existuje a nezbývá tedy, než věřit údajům v něm uvedeným, byť autorem tohoto zápisu byl prostřednictvím konkrétního úředníka zločinný nacistický režim. Pravděpodobná, ne-li jistá sebevražda generála Pavlíka, ke které mohl být svými trýzniteli donucen a vyloučíme-li možnost, že by mu ruce podřezal někdo jiný, však nikterak a v žádném případě nic neubírá z nesmírné velikosti jeho vlastenectví, odvahy a hrdinství. To dokládá i fakt, že v roce 1946 byl brigádní generál Antonín Pavlík rozkazem prezidenta Československé republiky povýšen in memoriam do hodnosti divizního generála s účinností od 1. května 1943 a taktéž in memoriam mu byl udělen Československý válečný kříž 1939 (foto). Stejných poct, tedy vyznamenání Československým válečným křížem 1939 a u vojáků ještě k tomu povýšení, se dostalo všem dalším účastníkům protinacistického odboje, který nesmazatelně vešel do naší novodobé historie pod názvem 2. vlna (garnitura) Obrany národa v Kolíně. Trvalou poctu pak generálu Pavlíkovi dluží nejen město Kolín, ale i Armáda ČR. Tento dluh by byl jistě vyrovnán instalací odpovídající pamětní desky na budově Okresního soudu v Kolíně. Společnost Václava Morávka o tom začne jednat a stanoví si to jako jeden z hlavních cílů své budoucí činnosti.

Autoři tohoto článku věří, že svou prací drobně přispěli k objasnění některých okolností, spojených s určitou částí historie protinacistického odboje v Kolíně a možná tak pomohli i budoucím badatelům, hledačům historických pravd, v jejich další nelehké práci. A pokud se dopustili chyb, věří, že je na ně současní kritici upozorní a budoucí, že jim velkoryse odpustí.

V Kolíně dne 9. července 2008
Pavel Pobříslo a Jiří Buřič
 

Článek by neměl být publikován bez vědomí vydavatele eZinu
www.bojovnici.cz :: odbojové skupiny i jednotlivci