www.bojovnici.cz :: odbojové skupiny i jednotlivci


Článek




OKOLNOSTI ODCHODU ...... 1. část

Jak je všeobecně známo, v sobotu 3. října 1953, se ve večerních hodinách sešli v prostorách dnešního Masarykova nádraží, v roce 1953 Nádraží Praha střed, tehdy 23 letý Ctirad Mašín, 21 letý Josef Mašín, 22 letý Milan Paumer, 32 letý Václav Švéda a 21 letý Zbyněk Janata. Sešli se zde jednak proto, že tak byli předem dohodnuti a hlavně pak z toho důvodu, že právě odtud začínala jejich cesta do Západního Berlína, v prvních úvahách plánovaná toliko na dobu několika dnů. Večerním vlakem pak tato skupina, rozdělená na dvě části, odjela směrem Chomutov.


20.10.2017 (15:46)
Cílem této práce není popis a mapování pravděpodobně nejznámějšího odchodu z ostnatým drátem obehnaného tábora socialismu a tzv. lidových demokracií do svobodného světa, kterým za celé historické období studené války odchod výše jmenovaných mladých mužů, známých spíše pod jménem skupina bratří Mašínů, bezesporu byl. Pomineme-li fakt toho, že bratři Mašínové stáli na začátku podzimu roku 1953 před povinností nástupu základní vojenské služby, která by jim další diverzní činnost proti komunistickému režimu znemožnila a kterou Milan Paumer již jeden rok vykonával, nemusela tehdy skupina do emigrace odcházet a už vůbec ne z někdejšího Československa utíkat, což je patrné z historicko faktických dokumentů, které jsou součástí této práce. Je tedy otázkou, zda první část jejich téměř měsíční anabáze přes území někdejší NDR nazývat útěkem. Přesnější by spíše byla formulace vědomý odchod. Na útěk se cesta skupiny za svobodou proměnila až 10. října 1953, po střetnutí s příslušníky Lidové policie NDR na železniční stanici Uckro. Toliko drobná úvaha autora těchto řádků, který se však dále bude věnovat tomu, co se ve věci skupiny bratří Mašínů mimo místa kontaktních střetů odehrávalo na územích tehdejší ČSR a NDR od dne jejich odchodu zhruba do konce listopadu 1953.

Je jisté, že až do 11. října 1953 nevěděl nikdo z tehdejší VB, případně ze Stb o odcházející a později územím NDR prchající skupině téměř, spíše však vůbec nic. Prvním náznakem, signálem pro komunistické bezpečnostní orgány o možném odchodu Milana Paumera do emigrace ve společnosti Josefa Mašína, mohlo být oznámení o dezerci Milana Paumera, tehdy vojáka Československé lidové armády, z výkonu základní vojenské služby, kterou tehdy jmenovaný vykonával ve slovenském Martině. Svědčí o tom následující řádky z části protokolu o výpovědi svědka, četaře absolventa Michala Hajtotina, z 19.11.1953 :

Otázka : Co je vám známo o zběhnutí vojína Paumera Milana ?
Odpověď : dne 19. září 1953 jsem byl v Poděbradech na dvoudenní dovolence. V době dovolené jsem dne 19. září 1953 dopoledne potkal Mašína Josefa, který se mně vyptával na vojína Paumera Milana, co dělá a zda bude mít v neděli 20. září 1953 volno, že by ho chtěl navštívit. Odpověděl jsem mu, že volno mít bude a jestli chce za ním jet, že může. Mašín Josef skutečně za vojínem Paumerem Milanem 20. září 1953 jel, což jsem se dozvěděl od četaře Grubského. Dozvěděl jsem se také, že vojín Paumer se nevrátil včas z vycházky, kterou měl s Mašínem Josefem a byl proto potrestán 10 dny po službě. Z jakého důvodu Mašín Josef za vojínem Paumerem přijel, nebo o čem spolu hovořili mě není známo. Chci ještě podotknout, že vojín Paumer Milan obdržel dne 23. září 1953 doporučený dopis, bez zpáteční adresy. Jelikož ŠDZ byla před zakončením byl v celé škole chaos. Toto vzniklo tím, že se stále malovalo a budovy se připravovaly pro přijetí nováčků. 1. října 1953 před odchodem do vězení hovořil vojín Paumer Milan se svým velitelem čety, aby mu udělil na 3. října 1953 dovolenku do Poděbrad. Tato mu však nebyla udělena. Z rozhovoru na světnici bylo zřejmé, že v případě, že nedostane dovolenku odjede domů na černo. Jelikož vojín Paumer Milan každý večer po zaměstnání chodil do vězení, nebyl při večerní prověrce postrádán, a také nikdo si nevšiml, že by mohl jmenovaný odjet. Při nástupu k oslavě ČSA dne 3. října 1953 se velitel jeho čety ptal, kde je vojín Paumer. Bylo mu však odpovězeno, avšak nevím kým, že je na ošetřovně. V sobotu dne 3. října 1953 se prověrka nekonala a jelikož si každý myslel, že vojín Paumer Milan je na ošetřovně, nikdo ho nehledal. V neděli 4. října 1953 nebyl rovněž postrádán. Dne 6. října 1953 se po vojínu Paumerovi Milanovi začal ptát jeho velitel čety poručík Ivana. Tehdy jsem se dozvěděl, že vojín Paumer odjel domů na černo. Toho dne se však po nepřítomnosti jmenovaného příliš nepátralo až ve středu 7. října 1953. Když byla vyloučena možnost jeho zadržení hlídkou, nebo zranění a také jeho přítomnost u jeho známé pravděpodobně rozvedené ženy, napadlo mě a četaře Grubského, vzhledem na předešlé události, zejména pak na přítomnost Mašína Josefa dne 20. září 1953 a doporučený dopis, který vojín Paumer dostal, že se může jednat o útěk jmenovaného za hranice. Toto jsem ihned hlásil poručíku Kašickému, veliteli roty.

Bohužel, autor této práce nebyl schopen dohledat pramen z kterého tuto část výpovědi četaře Hajtotina získal. Zcela určitě však z některých spisů a dokladů, které souvisejí s Milanem Paumerem a jeho jednoročním výkonem vojenské služby. Pravdivost obsahu výpovědi četaře Hajtotina však potvrdil jak Milan Paumer, tak i Josef Mašín, který se však již nemohl na jmenovaného Michala Hajtotina upamatovat. Otázkou zůstává, co následovalo po tom, co četaři Hajtotín a Grubský učinili hlášení svému nadřízenému. Pouštět se však do takových úvah by znamenalo zabřednout do nekonečného množství spekulací. Nicméně vojenské orgány musely jistě začít nějaké vyšetřování ve věci dezerce Milana Paumera. Ten v rozhovoru s Pavlem Pobříslem z 29. července 1993 v České Lípě vzpomenul slova svého bratra Zdeňka, který mu řekl, citace : …… že asi 3 nebo 4 dny u nás doma v Poděbradech hlídali, dokonce spali estébáci. Asi čekali, že se přijdu podívat domů ……

Prostor pro další spekulace otevírá skutečnost opakovaně potvrzovaná Josefem Mašínem, že v době odchodu skupiny měl již doma v Činěvsi doručený povolávací rozkaz k nástupu vojenské služby. Jmenovaný si bohužel již nepamatuje kam a kdy měl rukovat. Domnívá se však, že to měl být některý z tehdejších útvarů PTP, tedy pracovně (pomocných) technických praporů. Datum jeho nástupu k příslušnému útvaru lze velmi pravděpodobně stanovit na 1. listopadu 1953. Případnou dezercí, nenastoupením Josefa Mašína do výkonu základní vojenské služby počátkem listopadu, se vojenské orgány zabývaly již asi jen minimálně. Stejné se nechá říci i o možném osudu povolávacího rozkazu pro Ctirada Mašína a možných událostech s tím spojených. V té době, tedy v prvé dekádě listopadu 1953, byl tehdejším vyšetřovacím orgánům ministerstva vnitra již znám seznam členů emigrující skupiny i cíl, kterého dosáhla a do určité míry i důvody, proč skupina z republiky odešla. Další šetření tedy zcela určitě zůstalo plně v rukou orgánů tehdejšího Ministerstva vnitra ČSR.

V brzkých ranních hodinách v sobotu 10. října 1953, se na železniční stanici Uckro odehrála dramatická přestřelka mezi naší skupinou a příslušníky Lidové policie NDR. Během přestřelky i po ní, vyběhla postupně z prostor stanice a bez jakékoliv předchozí domluvy se ostrým během vlevo vydala čtveřice Václav Švéda, Milan Paumer, Josef Mašín a Ctirad Mašín. Vpravo pak vyběhl osamocený Zbyněk Janata, který byl téhož dne večer zadržen orgány Lidové policie NDR u vesnice Pelkwitz, vzdálené cca 5 km od městečka Uckro. Následujícího dne, tedy 11. října 1953, byl Zbyněk Janata vyslýchán orgány Ministerstva pro státní bezpečnost NDR. Podle českého překladu jeho výpovědi, která se nachází v soudním spise 1 T 1/55, uloženém na Městském státním zastupitelství v Praze, bylo kromě toho, že označil a identifikoval své společníky, meritum jeho výpovědi následující, citace :

Otázka : Proč jste chtěl opustit ilegální cestou území ČSR ?
Odpověď : Doznávám se, že jsem v dosavadním protokole výslechu učinil nesprávné výpovědi o důvodu svého útěku z ČSR, když jsem vypovídal, že jsem měl radost z dobrodružství, že jsem chtěl poznat cizí země. Pravým důvodem mého útěku z ČSR bylo, že jsem neměl žádný zájem na výstavbě ani dalším vývoji své lidově demokratické vlasti. Podlehl jsem propagandě jednoho člověka, který byl nepřátelsky zaměřen proti ČSR a který jako montér v jedné mlékárně v Hronově byl zaměstnán a který tam pomlouvačným způsobem rozšiřoval, že kapitalistický hospodářský systém, jaký je v Americe, je lepší než hospodářský systém v ČSR. Dalším důvodem pro můj útěk z ČSR bylo, že jsem neměl žádný zájem na tom, abych se dále vzdělával a proto jsem chtěl v kapitalistické Americe pokusit se, abych si vydělal lehkým způsobem peníze.
Otázka : Proč měli Vaši společníci v úmyslu opustit území ČSR ?
Odpověď : Mí společníci, kteří se mnou ilegálně překročili česko-německé státní hranice, aby se dostali do amerického sektoru v Berlíně, podlehli právě tak jako já fašistické propagandě a neměli žádný zájem na své lidově demokratické vlasti ani na její výstavbě a blahobytu. Domnívali se, že za kapitalistického systému v Americe budou lépe žít než v Československé lidové republice s jejíž politikou nebyli srozuměni

V pátek dne 16. října 1953 došlo v pozdních odpoledních hodinách u německé vesnice Waldow k dalšímu střetu skupiny bratří Mašínů, tentokráte již bez Zbyňka Janaty, s Lidovou policií NDR. Při této přestřelce, kdy na německé straně zůstali dva mrtví policisté, byl vážně raněn střelou do předloktí pravé ruky Václav Švéda. Vážnost zranění spočívala hlavně v tom, že postřelený ztratil velké množství krve. Poté, co se skupině podařilo prorazit obkličovací kruh německé policie, byl Václav Švéda ve stavu, kdy již nemohl dále. Zbylí členové skupiny se rozhodli zanechat jej na místě a pokračovat v útěku sami. Václav Švéda byl zadržen orgány Lidové policie NDR druhý den brzo ráno, tedy 17. října 1953, na okraji místního lesa, kam se během noci dostal od místa rozchodu z bratry Mašíny a Milanem Paumerem. První výpověď Václava Švédy, opět podle českého překladu ze soudního spisu 1 T 1/55, kterou učinil na vyšetřovacím oddělení lidové policie Brandenburg – Görden následující den, tedy 18. října 1953, obsahovala, vedle identifikace členů skupiny a popisu útěku přes území NDR, následující slova :

Otázka : Vysvětlete, proč jste chtěl jít do Západního Berlína, po případě do západního Německa ?
Odpověď : Do Západního Berlína nebo do západního Německa jsem měl v úmyslu jen proto, abych se vystěhoval do nějaké země, v níž jsou lepší pracovní podmínky. V Západním Berlíně nebo v západním Německu jsem si chtěl nejdříve vydělat peníze. Nejdříve jsme se tam chtěli odebrat do tábora Valka, který je někde v Bavorsku. Byli jsme k tomu donuceni, protože jsme neměli žádné peníze. Josef Mašín teprve cestou vypravoval o tomto táboru. Říkal, že tam dostaneme zadarmo jídlo a pracovní oděvy. Peníze, které se na to potřebují, jsou myslím darovány Čechy, kteří žijí v Americe. Pravý důvod mé emigrace byl, že jsem nebyl spokojen s poměry v ČSR. Chtěl jsem si zlepšit své osobní postavení. Politické motivy jsem neměl.
Otázka : Vysvětlete podrobně, proč vaši kamarádi chtěli jít do Západního Berlína, případně do západního Německa ?
Odpověď : Zda Ctirad Mašín má v západním Německu známé, nevím. Chtěl do západního Německa, aby si zlepšil své životní postavení. Jako já, chtěl i on tam pracovat. To platí také o Josefu Mašínovi, Janatovi a o Paumerovi. Ani bratři Mašínové, ani Janata, Paumer ani já jsme se nechtěli připojit k žádnému seskupení nepřátelskému republice.
Otázka : Když jste chtě v západním Německu hledat pouze práci, proč jste patřil k bandě, která má sebou pistole, chloroform a provazy ?
Odpověď : K takové bandě jsem nepatřil. Nechtěl jsem, aby moji kamarádi měli u sebe tyto věci. Považoval jsem to mladistvou lehkomyslnost.
Otázka : Proč jste své kamarády neodvrátil od spáchání těchto zločinů, když jste považoval nošení pistolí za mladistvou lehkomyslnost, ač jste o deset let starší a docela jste se zúčastnil těchto zločinů ?
Odpověď : Mohl jsem buď dělat totéž jako oni a nebo odejít. Zásadně jsem byl proti použití násilí. Ač jsem se již necítil zajedno s ostatními po příhodách v Uckru, nedostávalo se mi sil se od nich odloučit.

Části prvních výpovědí obou zatčených členů tehdy již prchající skupiny bratří Mašínů jsou zde uvedeny proto, aby dokladovaly skutečnost, že to nebyl ani Zbyněk Janata ani Václav Švéda, kteří by svojí výpovědí nebo svým chováním či jednáním jako první obrátili pozornost německých nebo československých vyšetřovacích orgánů na předchozí činnost skupiny. Oba vypovídali v zajetí policejních orgánů NDR tak, jak se celá skupina domluvila před odchodem, což opětně potvrzují jak bratři Mašínové, tak Milan Paumer. V neposlední řadě pak nebylo v zájmu obou zatčených mužů vypovídat více o svém předchozím životě v ČSR a konečně vyšetřovací orgány NDR prvořadě zajímalo a interesovalo vyšetření činnosti skupiny na vlastním území. To, že se nejpozději 16. října 1953 mohli na území NDR, přesněji při přestřelce u vesnice Waldow, vyskytnout příslušníci komunistických vyšetřovacích orgánů z ČSR, potvrdili Josefu Mašínovi místní pamětníci událostí z října 1953 i na začátku 90. let minulého století, kdy těmito místy znovu, téměř po 40 letech, procházel. Říkali mu, že prý i ve zmatku neustále se pohybujících vozidel a různě běhajících desítek a stovek příslušníků Lidové policie NDR viděli auto české výroby, které dojelo až do míst, kam to v okolí Waldow dovolovaly terénní podmínky. Pak z auta vyskočilo několik mužů, kteří se s pistolemi v rukou dali do běhu ve směru útěku čtyř členů skupiny a česky na ně řvali : vzdejte se !“ Bohužel však není k dispozici žádný písemný materiál, který by přítomnost československých vyšetřovacích orgánů u Waldow dokládal. Některé okolnosti však nasvědčují tomu, že by tam být mohli. Zbyněk Janata ve své první výpovědi nijak nezakrýval identitu svých kamarádů, což by ostatně bylo i zbytečné. Je tedy zřejmé, že příslušné orgány NDR informovaly Prahu o Janatově zadržení a o dalších členech a působení skupiny na území NDR. Praha zase mohla poslat své orgány do někdejšího kraje Luckau, kde se obce Uckro a Waldow nacházely a nacházejí. Určitě pak musel někdo z Prahy dopravit někam do Luckau fotografie bratří Mašínů a Milana Paumera. Ty se následně objevily v pátrací vyhlášce, která byla v tamním kraji masivně rozšiřována po 16. říjnu 1953, tedy po střetnutí u vesnice Waldow. Bídnou úroveň kvality vzájemné spolupráce vyšetřovacích orgánů NDR a ČSR nad slunce jasněji dokumentují neandrtálsky zkomolená jména pod fotografiemi ve výše zmíněné vyhlášce o odměně 1.000 DM za dopadení stíhaných, citace : …… Maczin Czirad – Maczin Joseph a Baeumer Milian …… Protože fotografie bratří Mašínů nade vší pochybnost pocházejí z vyšetřovacího spisu Stb zn. V-713 MV z října 1951, kdy byli oba bratři a jejich strýc Ctibor Novák zatčeni a vyšetřováni pro napomáhání k ilegálnímu opuštění republiky, je tedy zřejmé, že vyšetřovatelé z ČSR neměli po prvních výpovědích Zbyňka Janaty a Václava Švédy před německými orgány ani zdání o tom, že v říjnu 1953 zatčení a prchající krajané jsou útočníky na komunistům sloužící příslušníky VB z Chlumce nad Cidlinou a Čelákovic nebo na ozbrojeného pokladníka národního podniku Kovolis z Hedvíkova. Obtížně pochopitelná je velká pravděpodobnost toho, že přítomné policejní orgány z ČSR oba již zatčené krajany nevyslechly. Pokud by opak byl pravdou, potom buď neexistuje nebo prozatím o tom nebyl nalezen žádný věrohodný dokument. První, přímo česky psané výslechové protokoly s Václavem Švédou a Zbyňkem Janatou, psané na stroji bez háčků a čárek, jsou totiž datovány až 19. a 20. listopadu 1953 v Berlíně.
Pavel Pobříslo
 

Článek by neměl být publikován bez vědomí vydavatele eZinu
www.bojovnici.cz :: odbojové skupiny i jednotlivci