www.bojovnici.cz :: odbojové skupiny i jednotlivci

K pietnímu aktu u pamětní desky Václava Morávka dne 11. září 2017

V současné překotné době, kdy se na nás téměř rychlostí světla řítí záplavy nových a stále novějších informací, tak téměř stejnou rychlostí padá prach zapomnění na řadu událostí, které kdysi předurčili naší současnost stejně tak, jako my dnes, aniž bychom si to plně uvědomovali, předurčujeme svojí činností budoucnost našich potomků. Je samozřejmé, že např. současná činnost Společnosti Václava Morávka téměř jistě nebude faktorem, který by hýbal budoucím osudem České republiky. Stejně jako v současnosti není její působení, řečeno slovy jednoho ze zřejmě jednodušších členů zdejšího městského zastupitelstva, který jí na jedné ze sociálních sítí označil jako organizování „šavličkování“ s připomínkou některých slov „Písně neznámého vojína“ z pera nezapomenutelného Karla Kryla. Jistě, nemůžeme vědět, co by našemu činění dnes říkal Václav Morávek nebo Josef Mašín. Patrný je však velký rozdíl mezi smyslem Krylova textu o bezduchosti válečné mašinérie a s ní spojených dalších zvěrstev, ničících kvanta lidských životů pro nesmyslné ideologické, nacionalistické a mocenské zájmy několika, zřejmě duševně vyšinutých jednotlivců, viz Hitler, Lenin nebo Stalin a následného teatrálního uctívání jejich obětí a našimi vzpomínkami na životy a boj těch patriotů Československé republiky, kteří v dobách nadvlády hnědého a rudého moru 20. století neváhali a z vlastního rozhodnutí se postavili za věc a zájmy národa, svobody a demokracie, nehledíc přitom na oběti, v mnoha případech absolutní, které si tento jejich boj nakonec vyžádal.
Replica Watches

V předešlých třinácti pietních aktech, konaných zde před pamětní deskou Václava Morávka,jsme skutečných českých vlastenců připomněli již dlouhou řadu a chceme v tom pokračovat i nadále. Dnes zde zazní další jména bojovníků, z nichž dvě jsou spojena s naším městem. Dne 27. srpna roku 1884 se v Kolíně narodil Vojtěch Čížek, pozdější doktor filozofie, který spolu s dalším místním rodákem a poději taktéž doktorem a soukromým docentem, Josefem Fischerem, narozeným 4. února 1891 v tehdejším domě čp. 267 na kolínském Zálabí do židovské podnikatelské rodiny, byli jedni ze zakladatelů a později i vůdčími postavami protinacistické odbojové organizace „Petiční výbor věrni zůstaneme.“ Oba však nepobyli ve svém rodném městě dlouho. Vojtěch Čížek odešel po vystudování místního gymnázia do Prahy. Josef Fischer pak spolu s bratrem Otokarem a rodiči, kteří před tím zaznamenali několik neúspěchů v podnikání, opustil Kolín ještě v dětském věku. Novou adresou rodiny Fischerů se po odstěhování z Kolína, obdobně jako u Vojtěcha Čížka, stala Praha. Fischerův bratr Otokar se v období 1. republiky stal uznávaným českým literárním kritikem, básníkem, historikem a překladatelem. V posledních letech svého života byl, což si jistě zaslouží podtržení, šéfem činohry Národního divadla. Otokar Fischer, stejně jako jeho bratr Josef, byl zapřísahalým odpůrcem nacismu. Zemřel dne 12. března 1938 na srdeční infarkt poté, co se dověděl o anšlusu (anexi) Rakouska nacistickým Německem. Jeho osobnost a dílo připomíná pamětní deska akademického sochaře Jaroslava Hylase, umístěná na jeho rodném domě v kolínské Zahradní ulici č.

Vzpomenutý prach zapomnění již zcela zavál více jak před sto lety vydaný Manifest českých spisovatelů ze dne 17. května 1917, který vyzval české poslance tehdejší Rakousko – Uherské Říšské rady k veřejné podpoře práv českého národa nebo k odstoupení z již zmíněné říšské rady. Tento manifest, jehož autorem byl proslulý divadelní režisér Jaroslav Kvapil, tehdy podepsalo více jak 200 českých spisovatelů, novinářů a vědců. Manifest se stal jedním ze stavebních kamenů pozdějšího vzniku samostatné Československé republiky. Téměř přesně po uplynutí dvaceti jedna let, dne 15. května 1938, byl veřejnosti představen nový manifest, formulovaný i jako petice, tentokrát na obranu republiky, s pojmenováním „Věrni zůstaneme!“. Autoři této výjimečné výzvy, kde mezi hlavní patřil právě zásadní odpůrce nacistické ideologie, doc. Josef Fischer, tak vědomě navázali na již zmíněný květnový manifest spisovatelů z roku 1917 a vyzývali v něm vládu a občany k obraně republiky před narůstajícím ohrožením ze strany nacistického Německa. Tato petice, ostatně jako každá jiná, byla provázena podpisovými akcemi, které řídil „Petiční výbor věrni zůstaneme“ pod vedením MUDr. Jana Bělehrádka a doc. Josefa Fischera. Pod peticí se nakonec podepsalo více jak 300 vědeckých, kulturních a uměleckých osobností a přes 1 milion československých občanů.
bell & ross replica watch

Je tedy samozřejmé, že již po mnichovské dohodě ze září 1938 a po okupaci zbytku naší vlasti v březnu 1939, se doc. Josef Fischer aktivně zapojil do boje proti nacistické zvrácenosti zbraněmi, kterými vládl. Tedy svým rozumem, odporem k nacismu, nezlomnou vírou ve vítězství svobody a demokracie a ostrým perem. Spolu s již zmíněným PhDr. Vojtěchem Čížkem, lékařem Viktorem Kaufmanem nebo právníkem Karlem Bondym či s Františkem Andrštem a dalšími, které připomíná pamětní deska na domě č. 34/7 v ulici s dřívějším jménem Ve Pštrosce, dnes Anny Letenské na pražských Vinohradech, stanul ve vedení odbojové organizace, pojmenované podle předchozího manifestu a podpisových akcí „Petiční výbor věrni zůstaneme,“ přičemž úplně původní název pravděpodobně zněl „Odkazu prezidenta Masaryka věrni zůstaneme.“ Nutno dodat, že od počátku nacistické okupace gestapo evidovalo a stíhalo tuto skupinu pod názvem „Odboráři,“ vycházejíc tak podle dochovaných dokumentů z toho, že podle nacistů se skupina skládala hlavně z levicově orientovaných intelektuálů a osob z odborářských kruhů.

Docent Josef Fischer se dostal do hledáčku gestapa jistě již v době před podpisem hanebné mnichovské dohody. Po 15. březnu 1939 tak nemohl dlouho zůstat na relativní protektorátní svobodě. Po úderech gestapa proti českému odboji ze závěru roku 1939, musel v březnu 1940 přejít do ilegality pod jménem Anton Hübschmann. V té době již pracoval a nakonec se stal hlavním autorem dnes již zcela zapomenutého programového dokumentu „Petičního výboru věrní zůstaneme“ s názvem: „Za svobodu, do nové Československé republiky.“ Dokument je rozdělen do šesti kapitol a obsahuje celkem 79 článků. Jednotlivé kapitoly nesou názvy: I. Od včerejška k zítřku, II. První úkol – rychlá a energická obnova, III. Politický život v obnovené republice, IV. Věci hospodářské a sociální, V. Kultura pro všechny, VI. Za svobodné Československo v nové Evropě. Tato Fischerova práce, popisující možné perspektivy vývoje naší republiky po skončení 2. světové války, z nichž se pak bohužel mnohé nepodařilo uvést v život, byla velmi rychle přijata za program všech domácích odbojových proudů s výjimkou odboje komunistického. Autor samozřejmě všechny otázky konzultoval s řadou znalých lidí, nacházejících se tehdy, podobně jako on sám, v ilegalitě. K již dříve uvedeným jménům Vojtěcha Čížka, Karla Bondyho, Viktora Kaufmana a Františka Andršta, patřili k Fischerovým spolupracovníkům ještě jména Volfganga Jankovce, Rudolfa Mareše, Josefa Friedla, Milady Horákové, Josefa Churavého a dalších. Docent Josef Fischer se v ilegalitě podílel také na zpravodajských aktivitách pro potřeby vedení našeho zahraničního odboje v Londýně, předávaných tam prof. Vladimírem Krajinou prostřednictvím vysílačky Sparta I. Aktivně také nejen šířil, ale podílel se i na výrobě ilegálních tiskovin. Po infiltraci 1. vlny českého protinacistického odboje konfidenty gestapa, v čele s jedním z nejodpornějších protektorátních udavačů, Karlem Neradem, a samozřejmě také v souvislosti s příchodem Reinharda Heydricha na Pražský Hrad, začalo na podzim 1941 rozsáhlé zatýkání. Nevyhnulo se ani Petičnímu výboru věrni zůstaneme, ani již několikrát zmiňovaným kolínským rodákům. PhDr. Vojtěch Čížek byl zatčen 26. ledna 1940. Vězněn byl v Malé pevnosti Terezín, odkud byl v únoru 1941 převezen do mnichovské věznice Stadelheim (výslovnost – Štádlhaim). Tento člověk, označovaný pamětníky i historickou literaturou jako „dynamo“ či „hnací motor“ první garnitury Petičního výboru věrni zůstaneme, zemřel po záchvatu mrtvice v samovazbě mnichovského vězení dne 26. června 1942 ve svých 58 letech. Docent Josef Fischer byl zatčen 25. října 1941. Podle textu rozsudku nacistického soudu se tak stalo v Hradci Králové. Poté byl až do roku 1943 nepochybně tvrdě vyslýchán a vězněn v pražské věznici na Pankráci. Zřejmě na začátku roku 1944 byl přemístěn do některé z věznic na německém území. Dne 15. listopadu 1944 byl odsouzen 6. senátem nacistického lidového soudního dvora v Berlíně k trestu smrti. Po zamítnuté žádosti o milost, byl docent PhDr. Josef Fischer popraven dne 19. února 1945 v berlínské věznici Brandenburg. Stalo se tak necelé tři měsíce před definitivní porážkou nacistického Německa ……… V říjnu roku 1995 udělil prezident republiky Josefu Fischerovi Řád Tomáše G. Masaryka III. třídy in memoriam.

Závěrem několik slov za Společnost Václava Morávka. Nešavličkujeme ani neusilujeme o teatrálně divadelní scény před pamětní deskou jednoho z nejslavnějších kolínských rodáků. Jsme přesvědčeni, že vedle Václava Morávka, za asistence četných hostů, kolínské veřejnosti a v neposlední řadě vojáku Čestné stráže a Ústřední hudby Armády ČR, důstojně vzpomínáme na životy a činy těch postav československé a české historie, které si tuto připomínku zaslouží nejen dnes, ale i kdykoliv v budoucnu! Čest a sláva budiž navždy spojena se jmény všech těch, kteří obětovali své životy v boji za svobodu naší vlasti, včetně dnes podrobněji připomenutých kolínských rodáků Vojtěcha Čížka a Josefa Fischera!

Dovětek. Z těch, kteří v rámci protinacistické odbojové činnosti Petičního výboru věrni zůstaneme, položili na oltář vlasti své životy, si autor mimo dalších dovoluje vyzdvihnout manželku Josefa Fischera, Milenu Fischerovou – Balcarovou, narozenou 25. října 1905 v Praze. V mládí začala vedle obchodní školy soukromě studovat i herectví. V roce 1926 se provdala za Dr. Josefa Fischera, pozdějšího docenta Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a významného filozofa a překladatele. Vedle své herecké dráhy tak ještě pomáhala svému manželovi s překlady a úpravou textů. Na jaře roku 1938 skupina kolem Josefa Fischera sepsala manifest Věrni zůstaneme. Jeho cílem bylo mobilizovat československou veřejnost před hrozícím nacistickým nebezpečím. Tento text a navazující činnost Josefa Fischera a jeho skupiny se staly základem pro pozdější odbojovou organizaci Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ). Kvůli okupaci se museli manželé Fischerovi nechat rozvést. Josef Fischer byl Žid, a navíc klíčovou osobností PVVZ, od počátku okupace tak byl v hledáčku gestapa a bylo jasné, že nebude moci žít normálním životem. Pro bezpečí rodiny a zamaskování odbojové činnosti manželky Mileny se tak v roce 1940 jejich manželství oficiálně skončilo. Samozřejmě se ale stýkali i nadále. Oba se podíleli na aktivitách PVVZ, scházeli se v bytě v dnešní ulici Anny Letenské a účastnili se porad výboru. Na podzim roku 1941 se gestapo dostalo na stopu Petičního výboru Věrni zůstaneme a začala první vlna zatýkání. Pozatýkána byla velká část aktivních členů PVVZ a skupina jako taková téměř zanikla. V této době byla zatčena i Milena Balcarová – Fischerová, pro kterou si gestapo přišlo 26. listopadu 1941. Následně ji stanný soud odsoudil za přípravu velezrady a poslal do koncentračního tábora Ravensbrück, kam byla převezena 13. ledna 1942. Její spoluvězeňkyně z Ravensbrücku později vzpomínaly, jak v koncentračním táboře do poslední chvíle doufala v dobrý konec. Na jaře roku 1945 však v táboře onemocněla. A místo toho, aby jí byla poskytnuta lékařská péče, bylo s poukazem na poznámku v jejích přijímacích dokumentech „návrat nežádoucí“, rozhodnuto, že bude zlikvidována v plynové komoře. Ve vzpomínkách spoluvězeňkyň se dochovaly poslední momenty jejího života: „Plynová komora byla nedaleko tábora. Odsouzená se musela vysvléci, do ruky dostala ručník a mýdlo. Pak se otevřely kovové dveře komory. Na stropě byly sprchy a z nich byl pouštěn plyn. Když volali jméno Mileny Balcarové – Fischerové, zbledla a na čele jí vystoupil pot. Ale ani nezanaříkala. Do plynové komory šla statečně první. Stalo se tak 4. března 1945.